15 C 55/2026-27 – Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 45.059,99 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 21. 1. 2025 (dále jen „spotřebitelský úvěr“).2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 21. 1. 2025, č. , hodnota, má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČ , IČO, ) a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr v původní výši 52 000 Kč. Žalovaná následně využila svého práva a načerpá úvěr v celkové výši 54.530 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr Splácet v pravidelných 12měsíčních splátkách ve výši 7.384,23 Kč. Úrok činil 112% (15.529,99 Kč) a RPSN 191,80 %. Žalovaná na dluh uhradila před podáním žaloby částku 25.000 Kč, která byla započtena na jistinu. Žalobkyně se tak podanou žalobou domáhala zaplacení neuhrazené jistiny a smluvního úroku ve výši 15.529,99 Kč.B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni.C) Dopisem ze dne 14. 9. 2025 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu.4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel: „Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalované splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala přípisem ze dne 24. 4. 2026 tak, že původní věřitel před uzavřením smlouvy může využívat informace z dlužnických registrů, konkrétně z registrů SOLUS, z.s.p.o., CNCB – Czech Non-Banking Credit Bureau, z.s.p.o. a CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s. v souladu s čl. 8 OP. Úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Žalobkyně nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Dále uvedla, že žalovaná dle odst. 1.2. OP prohlásila, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv dluhu vůči jakékoliv třetí osobě, není si vědoma, že by byla evidována v žádné z databází dlužníků nebo databází pro tvorbu úvěrové historie. Zejména pak v interní databázi věřitele, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, či v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR a nejsou jí známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jejích dluhů a povinností. S ohledem na nepředložení příslušné dokumentace ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích, tak soud nemá za zjištěné, resp. prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu soud pokládá smlouvu za absolutně neplatnou podle ust. § 588 občanského zákoníku.6. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok.8. Žalované byla na úvěru poskytnuta částka 54.530 Kč, uhradila 25.000 Kč, proto soud žalobě vyhověl co do rozdílu v plnění poskytnutého právním předchůdcem žalobkyně a plnění uhrazené žalovanou (54.530 – 25.000) a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.468,58 Kč, představující 31,2 % z jejich celkové výše 4.707 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně ve výši 65,6 % a žalované ve výši 34,4 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.803 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 45.059,99 Kč sestávající z částky 700 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 700 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 700 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2.400 Kč ve výši 504 Kč.