9 C 44/2026-17 – Okresní soud v Karlových Varech

Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 26. 2. 2026 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 122.989,79 Kč s příslušenstvím.Žalobu odůvodnil žalobce tím, že po řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného uzavřel se žalovaným dne 5. 2. 2025 Smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě smlouvy poskytl žalobce žalovanému úvěr ve výši 59.909 Kč. V souladu se smluvními podmínkami byl žalovaný povinen vrátit poskytnutý úvěr spolu s úrokem apokračování - 2 - sp. zn. 9 C 44/2026poplatky ve výši 66.180,91 Kč v pravidelných denních splátkách. Žalovaný svoji povinnost splatit úvěr řádně a včas nesplnil. Celková dlužná částka činí ke dni podání žaloby 122.989,79 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku.Účastníci řízení byli vyzváni, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil k žalobě. Jelikož se žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřil, měl soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a protože žalobce s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasil a ve věci šlo rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud jednání nenařizoval (§ 115a o.s.ř.).Z listinných důkazů předložených žalobcem soud zjistil skutečnosti, které jsou zcela v souladu se skutkovými tvrzeními žalobce, přičemž na tyto listiny soud v plném rozsahu odkazuje.Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Podle § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobce posuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů a dodržel postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, což bylo osvědčeno rozsáhlým souborem listin blíže identifikovaných v žalobě, na které soud odkazuje.Dále se soud zabýval platností smlouvy z pohledu právní úpravy ochrany spotřebitele. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit - srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, alepokračování - 3 - sp. zn. 9 C 44/2026i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat, srov. nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů). Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že smlouva je platná a neobsahuje zjevně nespravedlivá ujednání.Po právní stránce hodnotí soud nárok žalobce jako důvodný. Mezi účastníky byl sjednán závazek žalobce poskytnout žalovanému úvěr. Tento právní vztah odpovídá smlouvě o úvěru dle ustanovení § 2395 a následující občanského zákoníku. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž vznikla žalovanému povinnost splatit poskytnutý úvěr v pravidelných denních splátkách. Povinnost žalovaného vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky včetně poplatků a úroku ve sjednané lhůtě vyplývá z ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku. Tuto svoji povinnost žalovaný nesplnil. Protože se žalovaný ocitl v prodlení se splacením úvěru, vznikl žalobci podle smlouvy nárok na zaplacení smluvní pokuty v kapitalizované výši 2.409,40 Kč, který vychází z ustanovení § 2048 občanského zákoníku. V důsledku prodlení žalovaného vznikl žalobci rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení, přičemž tento nárok vychází z ustanovení § 1970 občanského zákoníku a ustanovení § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Protože je nárok žalobce důvodný, bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno. K plnění soud určil běžnou třídenní lhůtu dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.pokračování - 4 - sp. zn. 9 C 44/2026Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce měl ve věci plný úspěch, přísluší mu tedy plná náhrada nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4.920 Kč, odměny za zastoupení účastníka advokátem dle ustanovení § 6 odst. 1, § 7, § 8 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, v celkové výši 18.060 Kč (odměna za tři úkony právní služby v plné výši - převzetí zastoupení, kvalifikovaná výzva k plnění a podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) a náhrady hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby po 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění. Celkem byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 24.330 Kč splatná dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupkyně žalobce, a to rovněž v běžné třídenní lhůtě.