21 C 236/2020-52 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 275 164,94 Kč spolu s příslušenstvím v podobě úroků a úroku z prodlení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že uzavřela dne [datum] s žalovaným ad 1 smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření [číslo] ve které se žalovaný ad 1 zavázal v případě překlenovacího úvěru splácet úroky až do přidělení cílové částky a po přidělení cílové částky splácet jistinu úvěru a úroky až do úplného splacení. Spolu s žalovaným ad 1 uzavřela jako spoludlužnice smlouvu o úvěru ze stavebního spoření též žalovaná ad 2 (spolu s žalovaným ad 1 dále označení také jen jako„ žalovaný“). Žalobkyně na základě smlouvy poskytla v červenu 2012 žalovanému celkem částku 1 173, 627,21 Kč. Tím byl přislíbený úvěr zcela vyčerpán. Žalovaný svůj závazek řádně splácet neplnil, a to ani po opakovaných výzvách a upomínkách k úhradě dluhu. Poslední řádně uhrazenou splátkou byla splátka splatná dne 15. 6. 2018. Žalovaný ani posléze dlužnou částku neuhradil, žalobkyně proto od smlouvy ke dni 30. 4. 2019 odstoupila. Dlužná částka uplatňovaná v tomto řízení činila k datu 30. 4. 2020 jistinu úvěru ve výši 275 164,94 Kč s kapitalizovaný úrok z prodlení v částce 19 325,32 Kč a kapitalizovaný úrok v částce 5 750,99 Kč. 2. Žalovaní byli k jednání soudu řádně obesláni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se nedostavil ani neomluvil, soud proto jednal v jeho nepřítomnosti. Žalovaná k žalobě uvedla, že skutečnosti uvedené žalobcem v žalobě považuje za nesporné, je pravdou, že účastníci uzavřeli s žalobcem předmětnou smlouvu, úvěr čerpali a úvěr nebyl následně řádně splácen. Od předmětné smlouvy nikdo neodstoupil, nesporná je rovněž výše dluhu uvedená v žalobě. 3. Soud z (předložených) důkazů zjistil, že žalobkyně dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru ze stavebního spoření [číslo]. Úrok byl sjednán ve výši 4,04 % ročně. Přidělením cílové částky (vč. poplatků) ve výši 1 190 000 Kč mělo dojít ke změně překlenovacího úvěru na přidělený úvěr ze stavebního spoření. Klient (žalovaný) se zavázal poskytnuté peníze splácet v měsíčních splátkách po 7 140 Kč vždy k 25. dni v měsíci. Součástí smlouvy byly na základě včleňovací doložky Všeobecné úvěrové podmínky MPSS (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne [datum]). Dle čl. 6 VÚP bylo sjednáno oprávnění žalobkyně od smlouvy odstoupit a zesplatnit úvěr pro případ prodlení s placením více než dvou splátek (prokázáno VÚP). Na základě úvěrové smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky dne [datum] ve výši 1 190 000 Kč vč. odečtení poplatků spojených se sjednáním úvěru (prokázáno oznámením o výplatě z překlenovacího úvěru ze dne [datum], výpisem z účtu překlenovacího úvěru a žádostí o výplatu ze dne [datum]). Protože žalovaný přestal úvěr řádně splácet, žalobkyně jej opakovaně vyzývala k jeho řádné úhradě. Následně žalobkyně využila svého oprávnění a celý úvěr zesplatnila ke dni 30. 4. 2019 (prokázáno výpisem z účtu překlenovacího úvěru, poslední výzvou k úhradě dlužných částek před odstoupením vč. kopií poštovních dodejek s datem odeslání 11. 2. 2019 a 12. 3. 2019). Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky. Protože žalovaný peněžní prostředky nevrátil, došlo k zesplatnění dluhu, načež se žalobkyně domáhá úhrady po žalovaném. 4. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení smlouvy o úvěru podle zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obchodní zákoník“), protože jde o tzv. absolutní obchodní závazkový vztah (§ 261 odst. 3 obchodního zákoníku), tedy vztah, který se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků. Aktuálně je tato problematika sice upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., tzv. nový občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), právní vztah účastníků však vznikl v době právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Dle § 3028 odst. 3 o. z. se právní poměry vzniklé přede dnem účinnosti o. z. včetně všech práv a povinností z nich vzniklých řídí dosavadními právními předpisy. Tedy obchodním zákoníkem, ve znění rozhodném k okamžiku uzavření předmětné smlouvy. Dle § 497 obchodního zákoníku smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 502 odst. 1 věta prvá obchodního zákoníku je dlužník od doby poskytnutí peněžních prostředků povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Dle § 503 odst. 1 věta prvá obchodního zákoníku závazek platit úrok je splatný spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky. Dle § 504 obchodního zákoníku dlužník je povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán. Dle § 506 obchodního zákoníku je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. 5. Posouzením všech důkazů, na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), když soud zhodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, s ohledem na relevantní právní stav a vše, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. 6. V daném případě mezi účastníky vznikl závazkový vztah na základě smlouvy o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovaným ad 1 a ad 2 úvěr ve výši 1 190 000 Kč. Žalovaní se na druhé straně zavázali vyčerpané prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit úrok v pravidelných měsíčních splátkách po 7 140 Kč. Vzhledem k tomu, že svoje závazky řádně neplnili, došlo k zesplatnění celé dlužné částky. Žalobkyně prokázala existenci pohledávek i jejich výši, včetně aktivní legitimace, a ani žalovaní ničeho takového nesporovali. Žalovaná naopak u jednání uvedla, že skutečnosti tvrzené žalobcem v žalobě jsou nesporné. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, neuvedl na svoji obranu ničeho, nesporoval tvrzení žalobkyně, pokud jde o zaplacení dlužných částek ani netvrdil jiný způsob zániku dluhu. Jelikož soud shledal pohledávku žalobkyně oprávněnou, stejně tak i pokud jde o úrok z úvěru, zavázal žalované uhradit pohledávky žalobkyně, tedy částku 275 164,94 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku. 7. Protože se žalovaní svým jednáním dostali do prodlení s placením peněžitého závazku, má žalobkyně v souladu s § 1970 občanského zákoníku nárok i na úrok z prodlení. Protože žalobkyně požadovala výši úroků z prodlení v souladu s nař. vl. č. 351/2013 Sb., je jeho nárok i v této části po právu a soud žalobě i v tomto směru vyhověl. Uložil tedy žalovaným zaplatit žalobkyni úrok z prodlení jak uvedeno ve výroku rozsudku. 8. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud přiznal žalobkyni, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 14 359 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 13 759 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. 9. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako základní zákonné pro peněžité plnění.