21 C 432/2021-39 — Okresní soud v Liberci

1. Předmětem řízení byly nároky ze smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a společností [právnická osoba] (dále označený také jako původní věřitel). Žalobkyně tvrdila, že pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, nabyla od přechodného věřitele [právnická osoba] a.s. na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2020, když tento ji nabyl od [právnická osoba] smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 5. 2020. Původní věřitel uzavřel žalovaným smlouvu. Na základě této smlouvy vedl původní věřitel pro žalovaného účet [číslo] Součástí smlouvy byly i obchodní podmínky banky, na něž smlouva odkazovala. Žalovaný se zavázal k hrazení smluvených poplatků za poskytování bankovních služeb. Na účtu žalovaného vznikl nepovolený debetní zůstatek v celkové výši 3 765 Kč, který žalovaný neuhradil a je proto učiněn předmětem tohoto řízení. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. Soud využil ustanovení § 115a o.s.ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se nevyjádřil. 4. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. 5. Na žalobce byla postoupena žalovaná pohledávka. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno (§ 1879, § 1882 zákona č. 89/2012 Sb.). Tím bylo založeno oprávnění žalobce vymáhat v soudním řízení postoupenou pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). 6. Banka vedla pro žalovaného účet (§ 2662 o.z.). Na vrub účtu byly připisovány poplatky za poskytované bankovní služby. Žalovaný se zavázal na účtu udržovat prostředky postačující ke krytí jeho závazků a k tomu, že případný debetní zůstatek vyrovná. Žalovaný byl k vyrovnání dluhu vyzván, avšak toto neučinil (§ 2665 o.z.). Část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky (§ 1751 o.z.), což strany učinily a do smlouvy o účtu začlenily obchodní podmínky původního věřitele, které obsahovaly i povinnost žalovaného vyrovnat na účtu nepovolený debetní zůstatek. Soud proto žalovanému uložil zaplatit žalovanou pohledávku. 7. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byl v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 765 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a.t., z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. a z částky 200 Kč za výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm d a.t., včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Náhrada nákladů je dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta, který zatupoval účastníka, jemuž byla přiznána náhrada nákladů řízení. 9. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. 10. Protože jde o rozsudek, proti němuž není odvolání přípustné, soud v odůvodnění uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení (§ 157 odst. 4 o. s. ř.).