23 C 328/2021 — Okresní soud v Liberci

1. Žalující strana se domáhala, aby soud uložil žalované straně zaplatit jí částku 3 380,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 2 467 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení. 2. Žalující strana (dále označená též jako věřitel) tvrdila, že s žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) uzavřela smlouvu o nákupním účtu dne 30. 11. 2019, na základě které poskytla žalované straně možnost odložených plateb až do limitu 30 000 Kč. Žalovaná strana čerpala celkem 2 467 Kč, konkrétně 5. 3. 2020 částku 374 Kč pro úhradu [webová adresa], 10. 3. 2020 částku 1 294 Kč pro úhradu [webová adresa] a dne 10. 4. 2020 částku 799 Kč pro úhradu [webová adresa]. Vyčerpanou sumu však žalovaná strana neuhradila a žalující strana se proto domáhá úhrady dlužné jistiny ve výši 2 467 Kč a dlužných poplatků z prodlení v celkové výši 913,50 Kč. 3. Soud při projednávání věci postupoval v souladu s § 6 o.s.ř., dle kterého v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání. 4. Přihlédl i k zásadě, že„ (v ) občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002). 5. Podle § 101 odst. 1, 2 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu. Nestanoví-li zákon jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. 6. Žalovaná strana byla v řízení zcela nečinná. K žalobě, která jí byla doručena, se nijak nevyjádřila. Lze tak uzavřít, že na straně žalované strany nebyla vznesena žádná námitka, která by činila uplatněný nárok jakkoliv sporným. Uplatněný nárok je dle tvrzených skutečností zjevně opodstatněný. 7. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. 8. Ze„ smlouvy o poskytování služeb„ Twisto““ bylo zjištěno, že strany uzavřely tvrzeného dne smlouvu, na základě které se žalující strana zavázala uhradit třetím stranám kupní cenu za žalovanou stranou zakoupená zboží. Žalovaná strana se pak zavázala žalující straně jí provedenou platbu uhradit s časovým odstupem, smluvně ujednaným, a to včetně případných poplatků. Mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva (§ 1746 odst. 2 o.z.). Pokud jde o poplatek za prodlení, soud jej vyhodnotil jako smluvní pokutu, kterou lze v rámci smluvní volnosti ve smlouvě sjednat. Nárok na ni nachází zákonnou oporu v § 2048 o.z., § 122 odst. 1 písm. c) z.s.ú. Ujednání o smluvní pokutě nebylo shledáno nepřiměřenou smluvní podmínkou (§ 1813 o.z.). 9. Dlužník smlouvu nezpochybnil. Bylo na něm, aby prokázal, že k prodlení s vrácením peněžních prostředků, jak bylo sjednáno, nedošlo a že dluh splatil, popř. že dluh jinak zanikl. Dlužník nic takového v řízení netvrdil, žádné námitky nevznesl a vrácení neprokázal. Soud proto žalobě plně vyhověl. 10. Dlužník neprokázal, že dluh vrátil řádně a včas, je proto v prodlení a věřiteli vznikl nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Povinnost platit úrok z prodlení trvá až do zániku dluhu splněním nebo jiným způsobem (k povaze závazku k placení úroků z prodlení srov. např. rozs. Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 761/2007, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. 11. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách. 12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř, neboť žalující strana měla ve věci plný úspěch a má tak nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení vůči žalované straně. Náhrada nákladů řízení se skládá ze zaplaceného soudního poplatku. Dále k ní patří odměna za zastupování, jelikož byla žalující strana zastoupena advokátem. Odměna byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen AT), podle tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1 AT byla určena sazba mimosmluvní odměny. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby byla stanovena dle § 14b AT. Za jeden úkon právní služby zástupci dále náleží paušální částka náhrady hotových výdajů. Paušální částka náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby poskytnutý do podání návrhu činí dle § 14b AT 100 Kč. Zástupce poskytl celkem 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT s příslušnou sazbou odměny v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, výzva k plnění). 13. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalující strana opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalující stranou podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů z inominátních smluv mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalující strana vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. 14. Protože je zástupce plátce daně z přidané hodnoty, patří podle § 137 odst. 3 o.s.ř. k nákladům řízení rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty. Celkem tedy úspěšné straně náleží náhrada nákladů ve výši uvedené ve výroku. 15. Protože byl účastník, jemuž náleží náhrada nákladů řízení, zastoupen advokátem, bylo uloženo zaplatit tuto náhradu k rukám tohoto zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).