24 C 41/2023-41 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 166 547,15 Kč s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 161 382,63 Kč od 2.9.2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 161 382,63 Kč od 2.9.2021 do zaplacení.2. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 220 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet ve splátkách po 7 000 Kč, počínaje dnem 20.6.2019. Žalovaný se však dostal se splácením úvěru do prodlení, v důsledku čehož žalobkyně úvěr ke dni 1.9.2021 zesplatnila, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 4.9.2021. Žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 161 382,63 Kč, úroku z prodlení ve výši 370,52 Kč, poplatků ve výši 4 794 Kč a dále úroku a úroku z prodlení z dlužné jistiny za dobu od 2.9.2021 do zaplacení.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal nečinný. Protože se k nařízenému jednání nedostavil, soud postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního (dále jen „o.s.ř.“) a věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.4. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem , Anonymizováno, . Proto se soud nejprve zabýval tím, zda je dána jeho mezinárodní pravomoc. Pravomoc zdejšího soudu je vzhledem k členství obou zemí v Evropské unii posuzovat nejprve podle právních předpisů EU. Otázku pravomoci tak soud zkoumal z hlediska Nařízení rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“). Podle čl. 4 Nařízení Brusel I bis mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Žalovaný má bydliště na adrese , adresa, , zdejší soud proto má pravomoc ve věci rozhodovat.5. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že účastníci dne , datum, uzavřeli smlouvu, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 220 000 Kč s úrokovou sazbou ve výši 13,90 % ročně a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr společně s úrokem splácet ve splátkách ve výši 7 000 Kč měsíčně s tím, že úvěru bude doplacen nejpozději 20.9.2022.6. Z výpisu z úvěrového účtu č. , č. účtu, , vedeného na jméno žalovaného, bylo zjištěno, že úvěru ve výši 220 000 Kč byl žalovanému vyplacen dne 13.5.2019.7. Z podkladů pro soudní jednání byla zjištěna historie splácení úvěru s tím, že nesplacená jistina činí částku 161 382,63 Kč.8. Z dopisu žalobkyně ze dne 4.9.2021 bylo zjištěno, že žalobkyně z důvodu prodlení žalovaného se splácením úvěru rozhodla o zesplatnění celého úvěru.9. Z dopisu žalobkyně ze dne 21.4.2022 bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzýván k úhradě dlužné částky ve výši 182 465,30 Kč.10. Z listiny označené jako „, Anonymizováno, “ bylo zjištěno, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z příjmu žalovaného ze zaměstnání ve výši 26 201 Kč. Žalobkyně ověřovala, že žalovaný nemá záznam v insolvenčním rejstříku. Z interní historie pak prověřila předchozí splátkovou morálku a zároveň zjistila, že žalovaný nemá evidované negativní informace. Ohledně výdajů žalobkyně kalkulovala s nájmem ve výši 3 000 Kč a výdaji ve výši 0 Kč, což byly informace sdělené žalovaným, přičemž žalobkyně dále využila statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, a tedy celkově uvažovala výdaji ve výši 7 452 Kč. Žalovaný uvedl, že splácí ještě jiný úvěr se splátkou ve výši 8 000 Kč měsíčně, žalobkyně z interních informací zjistila, že splátka činí 8 444 Kč.11. Z potvrzení zaměstnavatele žalovaného, společnosti , Anonymizováno, , ze dne 13.5.2019 bylo zjištěno, že žalovaný byl v pracovním poměru u této společnosti od , datum, a jeho průměrná mzda za posledních 12 měsíců činila 26 201 Kč.12. Z výpisu z účtu č. , č. účtu, , vedeného na jméno žalovaného, za období od 1.5.2019 do 31.5.2019 bylo zjištěno, že úvěr byl žalovanému vyplacen dne 13.5.2019 a dále byl zjištěn počáteční zůstatek ve výši 10 411,39 Kč a konečný zůstatek ve výši 9 293,05 Kč.13. Z provedených důkazů tak má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, na základě které byla žalovanému vyplacena částka 220 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s příslušenstvím vrátit, což však neučinil a nadále činní dlužná jistina poskytnutého úvěru částku 161 382,63 Kč.14. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), zároveň na právní vztah účastníků dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z.s.ú.“), neboť žalovaný při uzavírá smlouvy měl postavení spotřebitele.15. Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.16. Podle § 75 z.s.ú. je poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.17. Na základě výše uvedeného zákonného ustanovení žalobkyni tíží důkazní břemeno v tom smyslu, že důkladně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně však ani přes výzvu dle § 118a odst. 3 o.s.ř. soudu nepředložila důkazy prokazující, že by před právním jednáním směřujícím k uzavření smluvního vztahu se žalovaným byla řádně posuzována úvěruschopnost žalovaného, resp. jí důkazy předložené důkazy jsou pro závěr o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nedostačující. Žalobkyně nepředložila důkaz o tom, že by řádně prověřila výdaje žalovaného, zejména žádný doklad o tvrzené výši nájemného. Další výdaje ve výši 0 Kč jsou jen těžko uvěřitelné, údaje poskytnuté žalovaným nemohly odpovídat realitě. Žalobkyně se přesto zcela spokojila s pouhým tvrzením žalovaného, aniž by tato tvrzení jakkoli prověřila. Na tom nic nemění skutečnost, že žalobkyně vycházela z normativních nákladů na bydlení, neboť jde jen o další hypotetickou částku, která vůbec nemusí odpovídat realitě. Bylo přitom opakovaně judikováno, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, tedy věřitel musí aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost dlužníka, nikoli se spokojit pouze s ničím nedoloženými prohlášeními (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 1.4.2015 č.j. 1 As 30/2015-39). V opačném případě věřitel nejedná s odbornou péčí, neboť předpokladem odborné péče je ověření údajů, které dlužník věřiteli poskytl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.7.2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.2.2023 sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).18. Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Uvedené ustanovení ve znění účinném do 28.5.2022 obsahovalo další větu, kterou bylo stanoveno, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Čistě jazykový výklad směřoval k tomu, že jde o neplatnost relativní, kterou musí dlužník namítnout, k čemuž mu byla stanovena tříletá promlčecí lhůta. Ustanovení o tom, že k neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu, tedy že poskytnutí spotřebitelského úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 z.s.ú. je stíháno absolutní neplatností, bylo do z.s.ú. vloženo až na základě novely zákona č. 96/2022 Sb., kterou byly implementovány předpisy EU. Absolutní neplatnost smluv uzavřených za účinnosti z.s.ú. před 29.5.2022 však je dovozována judikaturně, zejména jde o rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-679/18 ze dne 5.3.2020, kterým bylo judikováno, že soudy mají z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice č. 2008/48/ES, tedy povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a následně z toho vyvodit důsledky vyplývající z vnitrostátního práva. Závěry Soudního dvora se již promítají do rozhodovací praxe českých soudů, konkrétně jde například o rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 8.2.2022 sp. zn. 22 Co 244/2021 nebo rozhodnutí stejného soudu ze dne 20.5.2021 sp. zn. 27 Co 38/2021. Ostatně na posuzovaný případ lze vztáhnout i závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze