22 C 184/2025-17 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal zaplacení 50 000 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne , datum, uzavřel s žalovaným úvěrovou smlouvu č. , hodnota, (dále jen „Smlouva), jejíž nedílnou součástí byl sazebník poplatků, a na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 7 500 Kč, a to vždy k 15. dni v měsíci. Žalovaným nebyl poskytnutý úvěr splácen řádně, dostal se do prodlení se splátkou splatnou dne 15.9.2024. Žalobce proto zaslal žalovanému první písemnou upomínku ze dne 20.9.2024 a vyzval žalovaného k úhradě dlužné splátky. Žalovaný ničeho neuhradil, byl proto opětovně vyzván upomínkou ze dne 5.10.2024. I přes zaslané upomínky žalovaný ničeho neuhradil, proto žalobce přistoupil k zesplatnění úvěru a vyzval žalovaného k úhradě jistiny a nákladů na právní zastoupení, a to dopisem ze dne 21.2.2025. Dlužná částka se skládá z neuhrazené jistiny úvěru a částky 1 000 Kč za náklady na upomínání.2. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), toliko na základě listinných důkazů. Žalobce souhlasil s tímto postupem přímo v návrhu, žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil a má se tak za to, že s tímto postupem rovněž ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. souhlasí. Žalovaný se nijak nevyjádřil ani k věci samé a žalobě, v řízení zůstal zcela nečinný.3. Soud vyšel z žalobcem předložených listinných důkazů a učinil následující závěry o skutkovém stavu. Žalobce dne , datum, uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalovanému na účet č. , č. účtu, poskytnuty žalobcem peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 15 % ročně. Klient (žalovaný) se zavázal poskytnuté peníze splácet ve 12 měsíčních splátkách po 7 500 Kč. Ve smlouvě rovněž byly sjednány doplňkové služby (součástí pravidelné měsíční splátky). Pro případ prodlení se splácením bylo sjednáno oprávnění žalobce prohlásit všechny jeho pohledávky z poskytnutého úvěru za splatné, dále možnost žalobce účtovat náklady za upomínky a sankci za ukončení smlouvy o úvěru ze strany věřitele. Protože žalovaný dlužnou částku nesplácel, došlo k zesplatnění úvěru a žalovaný byl vyzván k jednorázové úhradě zbývajících částek (prokázáno výzvou ze dne 21.2.2025, výpisem z úvěrového účtu, kopií poštovního podacího archu).4. Po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů soud učinil následující skutkový a právní závěr. V daném případě mezi účastníky vznikl závazkový vztah na základě smlouvy o úvěru podle zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Na základě této smlouvy poskytl žalobce žalovanému úvěr. Před poskytnutím úvěru byla ze strany žalobce dostatečně prověřována úvěruschopnost žalovaného dle § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobce schopnost žalovaného úvěr splácet prověřil jak z interních údajů, tak z externích databází. Výstupem ekonomického modelu žalobce zohledňujícího náklady a výdaje žalovaného byla absence důvodných pochybností o jeho schopnosti úvěr splácet. Žalovaný, se na druhé straně zavázal vyčerpané prostředky žalobci vrátit, zaplatit úrok a dohodnuté služby v pravidelných měsíčních splátkách po 7 500 Kč. Vzhledem k tomu, že svoje závazky řádně neplnil, došlo k zesplatnění celé dlužné částky. Žalobce prokázal existenci pohledávky i její výši a ani žalovaný ničeho takového nesporoval. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, neuvedl na svoji obranu ničeho, nesporoval tvrzení žalobce, pokud jde o zaplacení dlužných částek ani netvrdil jiný způsob zániku dluhu. Jelikož soud shledal pohledávku žalobce oprávněnou, zavázal žalovaného uhradit částku 50 000 Kč.5. Protože se žalovaný svým jednáním dostal do prodlení s placením peněžitého závazku, má žalobce v souladu s § 1970 občanského zákoníku nárok i na úrok z prodlení. Protože žalobce požadoval výši úroků z prodlení v souladu s nař. vl. č. 351/2013 Sb., je jeho nárok i v této části po právu a soud žalobě i v tomto směru vyhověl. Uložil tedy žalovanému zaplatit žalobci úrok z prodlení, jak uvedeno ve výroku rozsudku.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 944 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 040 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč.7. Soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. V daném případě je naplněn předpoklad pro určení snížené sazby odměny, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Z obsahu návrhu je zřejmé, že se v předmětném případě jedná o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od ostatních návrhů odlišuje jen v minimální míře, a to takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován. Jednoduchost a typovost podání je zcela zjevná, což nijak nesouvisí se skutečností, že žaloba je podána na předepsaném formuláři návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, neboť pro posouzení je rozhodný obsah, nikoliv forma podání. S výjimkou číselných údajů a identifikace žalovaného žalobní tvrzení neobsahují žádná specifika, žaloba je naopak formulována tak, aby v ní byly měněny vždy jen číselné údaje vztahující se k uzavřené smlouvě a výši dluhu. Ostatní tvrzení zůstávají neměnná a text žaloby tak lze považovat za podaný na ustáleném vzoru. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon než provedení úkonu právní služby. Podání pro žalobce opakovaná, vydávaná podle stejného schématu, kde jsou zaměňována pouze některá, konkretizovaná skutkově jednoduchá data, jsou co do jejich vyhotovení daleko méně náročná. Odměna a náklady související s těmito úkony jsou proto obecně nižší8. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o.s.ř.