Okresní soud v Liberci 13 C 69/2025-85 – Náklady řízení

Žalobkyně zahájila řízení o nároky z úvěrové smlouvy č. , hodnota, uzavřené se žalovanou dne 13. 8. 2018 na úvěr ve výši 330 000 Kč. Tvrdila, že v den uzavření smlouvy bylo poskytnuto na refinancování předchozích závazků 317 159 Kč a zbývajících 12 841 Kč vyplaceno přímo žalované. Ta se zavázala hradit úvěr spolu s úrokem 5,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách k 16. dni každého měsíce počínaje zářím 2018 ve výši 3 973 Kč, dále 258 Kč za pojištění. Od května 2024 však byla žalovaná v prodlení se splátkami a žalobkyně uplatnila dopisem zesplatnění úvěru ke dni 3. 8. 2024. O tom, že tak bude postupovat, ji informovala dopisem z 2. 7. 2024.2. Žalobkyně tak nárokovala s ohledem na přijaté platby žalované na jistině částku 159 657,96 Kč, neuhrazené poplatky v celkové výši 2 836,66 Kč s tím, že jde o 2x 900 Kč na nákladech spojených s prodlením naúčtovaných 1. 6. a 1. 7. 2024, dále o cenu pojištění za duben 2024 v rozsahu 238,66 Kč, 3x 258 Kč za květen až červenec 2024 a co do 24 Kč účtovaných za srpen 2024. Rovněž nárokovala úrok z úvěru za období ode dne po zesplatnění do 31. 3. 2025 ve výši 6 305,60 Kč a ode dne 1. 4. 2025 do zaplacení ze samotné jistiny 159 657,96 Kč. Od stejného data nárokovala z jistiny i zákonný úrok z prodlení 12,75 % ročně a do data zesplatnění pak kapitalizovanou částku 13 515,96 Kč celkem.3. Žalovaná se k věci nevyjádřila, v řízení zůstala nečinná. K nařízenému jednání se nedostavila, a soud tak jednal v její nepřítomnosti.4. K výzvě soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně doplnila, že žalovaná dokládala k žádosti příjem potvrzením zaměstnavatele. Ten činí průměrně 11 267 Kč za posledních 12 měsíců. Žalovaná doložila výpisy z běžného účtu, kam jí chodila výplata mzdy, že za poslední 4 měsíce před poskytnutím úvěru to bylo 15 850 Kč. Že je schopná splácet, bylo dovozeno prošetřením skutečnosti, že žalovaná nepodala návrh na povolení oddlužení, není s ní vedeno řízení ztěžující schopnost splácet či vedoucí k omezení nakládání s majetkem. Žalobkyně si ověřila výši příjmů kontrolou běžného účtu, a dále pak zkontrolovala bankovní a nebankovní registry. Z nich bylo zjištěno, že žalovaná měla úvěry se splátkami 833 Kč, 936 Kč, 2 408 Kč, 792 Kč, 1 000 Kč, 3 750 Kč a 1 299 Kč (tj. více jak 11 tis. Kč). Tyto úvěry byly zkonsolidovány v rámci této žádosti a žalobkyně tak posuzovala průměrný čistý měsíční příjem 11 267 Kč, s výdaji stanovenými žalobkyní na 6 931 Kč (aniž by zde jakkoliv konkretizovala, z jakých údajů vycházela ohledně rodinného stavu, počtu osob a typu bydlení, který jen obecně zmiňuje, a proč tedy právě tato suma) a nové splátky 3 973 Kč (tj. i tak znovu 11 tis. Kč) s tím, že z výpisů nebylo zřejmé, že by měla mít žalovaná mimořádné výdaje, a tedy měla dostatečnou kapacitu pro poskytnutí úvěru ve výši 330 000 Kč.5. S tím se však soud v žádném případě neztotožňuje, neboť žalovaná žádala o úvěr za situace, kdy měla s jinými subjekty již jen podle tvrzení samotné žalobkyně 7 běžících úvěrů, za které měla vynakládat celý průměrný měsíční příjem, který dokládala. Plyne z toho, že v tuto dobu již byla evidentně ve stavu, kdy neměla z čeho reálně žít, celý příjem pohlcovaly již dříve sjednané úvěry. Na splacení dřívějších závazků potřebovala úvěr nový, a aby je vyrovnala, šlo o částku refinancovanou co do 317 159 Kč, její následné zadlužené vzrostlo, nejen nahradilo dřívější závazky, které nebyla zjevně schopná splácet.6. Přestože žalobkyně tvrdila, že posuzovala individuální poměry žalované, netvrdila konkrétně, co tedy zjistila a z předložených bankovních výpisů konkrétně vyplynulo. Z tvrzení je zřejmé, že se žalobkyně zaměřila pouze na příjem, který byl, co do ročního průměru velmi nízký a ani za poslední měsíce se nejednalo o příjem nějak zásadně vyšší. Za žalobkyní toliko tvrzenou částku 6 931 Kč není možné objektivně pořídit běžný provoz včetně bydlení ani pro jednu osobu. Žalobkyně se však konkrétními výdaji žalované zjevně nějak blíže nezabývala, a to přestože z jejího vysokého zadlužení a nízkého příjmu byly na místě zcela zásadní pochybnosti, zda nežije permanentně jen z nových úvěrů, které si bere, a tedy i tento úvěr nebude nakonec splácet z nějakých dalších a vytvářet klasickou dluhovou spirálu.7. I pokud by poměry žalované co do nákladů na bydlení a běžných potřeb měly být nějak extrémně mimořádně příznivé, žalobkyně konkrétně nic neuvedla ani přes jasnou výzvu soudu a nepředložila ony výpisy z účtu žalované, které měla mít k dispozici, a ze kterých právě mělo vyplývat, že je i přes na první pohled alarmující situaci vše údajně v pořádku. Nelze tak dospět k závěru, že by žalobkyně skutečně řádně a v potřebném rozsahu zkoumala úvěruschopnost žalované.8. Z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu žalované s datem 8. 8. 2018 vyplývá, že průměrný čistý příjem za posledních 12 měsíců, jak sama žalobkyně vyžaduje podle formuláře doložit, činil tvrzených 11 267 Kč. Z předložených pohybů na účtu žalované u ČSOB, které byly rovněž provedeny k důkazu, vyplývají v prvé řadě splátky v mnohem vyšších výších než tvrzených žalobkyní. Objevuje se zde pravidelně přes 9 tis. Kč měsíčně s údajem, že jde o splátku úvěru, současně žalovaná úvěry ve sledovaném období od dubna do srpna 2018 i dále čerpá. Jaké má reálné výdaje na bydlení či běžné výdaje, z toho, co je ve výpisech pohybů zachyceno, nelze zjistit. Bez dalšího toto opět vypovídá toliko o závratném splátkovém zatížení žalované, a to ještě vedle tvrzených úvěrů žalobkyní. Vyfiltrovaný výpis z jejího bankovního výpisu neprokazuje úvěruschopnost, ale pravý opak, kdy žalovaná žije na dluh a dalšími čerpáními úvěru hradí své potřeby, konečný výsledek však nevychází. Ani vyšší příjem v posledních měsících nedával žádné ujištění, že je žalovaná schopná splácet dosavadní dluhy, natož jakékoliv další.9. Z dokumentu žalobkyně nazvaného Posouzení úvěruschopnosti pak dále plyne, že sama žalovaná uvedla nulové výdaje, kterými se tak žalobkyně jako samozřejmě naprosto nesmyslnými, dále přesto nezabývala, a jakýmsi modelem si je stanovila bez další znalosti čehokoliv na pouhých 6 931 Kč. Tato částka není nijak vysvětlena, realitě ani statistikám ČSÚ neodpovídá, a za situace, kdy žadatel uvádí naprostý nesmysl ohledně svých výdajů, bylo více než na místě žádat jejich doplnění a doložení. Údaje poskytnuté žalovanou byly zcela nevěrohodné, neboť i ohledně splátek úvěrů žalovaná v žádosti uvedla, že žádné nesplácí a sama žalobkyně jich přesto následně našla 7 v registrech s celkovou měsíční platbou přes 10 tis. Kč. Shrnuto postup žalobkyně nemohl v žádném případě být řádným a smysluplným prověřením úvěruschopnosti žalované.10. Z výpisu z úvěrového účtu pak soud zjistil vyčerpání sjednané výše úvěru 330 000 Kč, kdy 12 841 Kč bylo vyplaceno 13. 8. 2018, a zbývající refinancované částky na dalších 7 úvěrů pak dne 16. 8. 2018. Za období od 13. 8. 2018 do konce roku 2018 uhradila v souvislosti s úvěrem žalovaná 16 824 Kč. V roce 2019 pak částku 46 799 Kč celkem, v roce 2020 částku 50 772 Kč celkem, v roce 2021 ve výši 46 801,81 Kč, v roce 2022 částku 46 931,65 Kč a v roce 2023 pak 50 772 Kč. Součet těchto částek činí 258 900,40 Kč, kdy ale žalovaná dle tvrzení žalobkyně prováděla platby ještě do května 2024 a celkem tak dle tvrzení žalobkyně a jejích podkladů pro soudní jednání uhradila 273 582 Kč, resp. podle předložené sestavy, ze které konkrétně zástupce při jednání počítal, se jedná o 276 740,03 Kč.11. Vzhledem k tomu, že soud měl k dispozici až do konce roku 2023 oficiální výpis z úvěrového účtu, ve kterém je celková částka 258 900,46 Kč a za rok 2024 samostatně eviduje žalobkyně od ledna 2024 do poslední jí tvrzené platby v květnu 2024 ve výši 19,34 Kč (a s těmito platbami pracuje i v doplnění žaloby) celkem částku 16 479,97 Kč, činí celkové úhrady žalované v souvislosti s tímto úvěrem částku 275 380,43 Kč. Rozdíl oproti částce 330 000, která byla vyplacena, pak 54 619,57 Kč, které dosud vráceny nebyly.12. Právně měla být uzavřena se žalovanou smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.). Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.14. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud pak odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní.15. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.16. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.17. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.18. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách.19. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit /úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.20. Mimo jakoukoliv pochybnost tak stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost zjistit jak příjmy, tak ale i výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet.21. Jelikož této povinnosti žalobkyně nedostála, neboť ignorovala zjevné předlužení žalované již v době, kdy žádala o tento úvěr, neřešila jaké má při nízkém příjmu konkrétní výdaje, a to vše přestože údaje uváděné samotnou žalovanou byly zjevně neodpovídající, a kromě příjmu a oficiálních úvěrů si nic neověřovala, nemohla se žalovanou uzavřít platnou smlouvu. Úvěruschopnost se zkoumá na počátku, a pokud v této fázi poskytovatel ignoruje nesoulady a důvodné pochyby, které vzbuzují pouhá tvrzení žadatele, nemůže tuto absenci zákonné podmínky platnosti jaksi následně již nic zhojit. Není ani rozhodné, že stejně jako ony zcela nepřiměřené úvěry, zvládala žalovaná obstarávat prostředky na splácení úvěru žalovaného. Situace, kdy žije na dluh, úvěry hradí z dalších úvěrů, a roztáčí dluhovou spirálu, je přesně ona situace, které se citovaná úprava snaží zamezit.22. Smluvní nároky proto žalobkyni nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalované podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jejím možnostem. Tedy částky, o kterou bylo vyplaceno ve prospěch žalované více, než kolik celkem poukázala žalobkyni zpět. Tu soud přiznal k vrácení výrokem I. Na žalované bylo, aby pokud splatila více, toto tvrdila a v řízení prokázala. Jelikož tak neučinila, ani nedoložila svoje současné možnosti, jak dluh uhradit, byl žalobkyni přiznán k vydání zbytek speciálního bezdůvodného obohacení v základní lhůtě pro peněžitá plnění podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a nikoliv delší nebo rozložené dále do splátek.23. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení. Soud ukládá plnění směrem do budoucna, nejdříve tedy v návaznosti na právní moc rozsudku, nedochází tak ani k prodlení s jeho vydáním (předchozí případné výzvy jsou nerozhodné). Na druhé straně, pokud dlužník neposkytne potřebnou součinnost a svoje poměry neosvětlí a nedoloží, nelze mu přiznat ochranu formou dalších splátek či odložením platby, neboť nelze podle čeho takové rozhodnutí učinit.24. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má účastník právo poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Žalobkyně byla ve věci méně úspěšná než žalovaná, které však žádné náklady nevznikly, proto nebyly ani nikomu přiznány k náhradě.