12 C 241/2020-30 — Okresní soud v Lounech

1. Vzhledem k tomu, že se jedná o věc, ve které není přípustné odvolání ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., tento rozsudek obsahuje zkrácené odůvodnění ve smyslu § 157 odst. 4 o. s. ř., podle kterého v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 2. Soud ve věci rozhodl ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů, neboť účastníci souhlasili s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. 3. Žalobkyně podala proti žalované návrh na zaplacení částky 3 510 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná je držitelkou televizního přijímače, čímž jí ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost žalovaná splnila dne 1. 6. 2008. Tímto jednáním jí zároveň vznikla povinnost platit v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích televizní poplatek za držení televizního přijímače ve stanovené výši. Žalovaná tuto svoji povinnost řádně neplnila a nezaplatila televizní poplatky nejméně za období od srpna 2017 do září 2019 v částce 135 Kč měsíčně, které je žalobkyní vymáháno, celkem na nezaplacených předpisech poplatku činí její dluh 3 510 Kč. Žalobkyně písemně vyzvala žalovanou k úhradě žalované částky, tato však svoji povinnost ve stanovené lhůtě nesplnila, a proto se žalobkyně obrátila se svým nárokem k soudu. Žalobkyně také požaduje úrok z prodlení, který kapitalizovala k datu 17. 7. 2020, tedy od prvého dne prodlení s každou jednotlivou platbou televizního poplatku do dne vyhotovení žaloby, a takto kapitalizovaný úrok z prodlení v zákonné výši specifikovala částkou 577,53 Kč. 4. Na základě provedeného dokazování tedy bylo prokázáno, že žalovaná se přihlásila jako televizní poplatník dne 1. 6. 2008, řádně neplatila televizní poplatky tak, jak je specifikováno shora, takže vymáhaná dlužná částka činí 3 510 Kč při platbě poplatku 135 Kč na měsíc a žalovaná byla o úhradu dlužné částky vyzvána dopisem ze dne 25. 3. 2020, na který nereagovala. 5. Výše zjištěný skutkový stav posuzoval soud podle práva a dospěl k závěru, že návrh žalobkyně je důvodný. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. § 6 tohoto zákona stanoví měsíční výši televizního poplatku, která se s příslušnými změnami tohoto zákona mění. V době, kdy vznikl dluh žalované, činil tento poplatek 135 Kč. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná dlužnou částku za příslušné měsíce, za které je vymáhána, uhradila a soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný, a proto jí vyhověl, pokud se týká jistiny i pokud se týká požadovaného příslušenství, tedy kapitalizovaného úroku z prodlení, který je stanoven podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 6. Žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná a žádala náhradu nákladů řízení, a to zaplacený soudní poplatek a náklady za právní zastoupení advokátem. Soud přiznal žalobkyni v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení v celkové výši 600 Kč, sestávající se z částky 400 Kč za zaplacený soudní poplatek a paušální náhrady hotových výdajů dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za dva úkony po 100 Kč. Tato paušální náhrada byla přiznána v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13, když na tuto paušální náhradu hotových výdajů by měl nárok i účastník, nezastoupený advokátem. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za právní zastoupení, spočívající v odměně za zastoupení žalobkyně advokátem. Soud přihlédl ke skutečnosti, že dne 24. 7. 2013 byl vydán nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3344/12, který se zabývá„ účelností nákladů řízení při zastoupení České televize v soudních řízeních, upínajících se k určení povinnosti uhradit televizní poplatek“. Ústavní soud ČR poukázal na svoji judikaturu, podle níž je-li stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta). Pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené. Ústavní soud pak ve vztahu k České televizi uvedl, že se ztotožňuje se závěrem, obsaženým v usnesení sp. zn. II. ÚS 2104/12, že činnost České televize není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení má výsadní postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky) a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Pokud agendu televizních poplatků Česká televize sama spravuje, což plyne z výroční zprávy o hospodaření České televize z roku 2011, a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení do značné míry vytrácí. Ústavní soud uzavírá, že je žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama. Žalovaná je povinna zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce žalobkyně dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.