11 C 129/2021-136 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 525 411,71 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 2. 12. 2016 smlouvu o poskytnutí úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému částku 500 000 Kč se sjednaným úrokem ve výši 9,9 %. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, úvěr byl zesplatněn dopisem ze dne 29. 2. 2020. Ke dni 18. 1. 2021 činila dlužná pohledávka 500 301,94 Kč a byla tvořena nesplacenou jistinou ve výši 422 036,55 Kč, úroky ve výši 35 630 Kč, úroky z prodlení ve výši 38 411,39 Kč a poplatky ve výši 4 224 Kč. Žalovaný na žádosti uvedl příjem ze zaměstnání ve výši 17 963 Kč, což odpovídá výpisu z účtu žalovaného, žalovaný v žádosti neuvedl žádné výdaje. Žalobkyně stanovila životní výdaje klienta po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na 6 078 Kč. Žalovaný měl v době úvěrové žádosti čtyři úvěry u žalobkyně se splátkami 892 Kč, 2450 Kč, 1544 Kč, 4090 Kč a kontokorentní úvěr s limitem 5000 Kč a splátkou 417 Kč. Všechny úvěry až na kontokorent, byly doplaceny z nového úvěru se splátkou 6 648 Kč. Nové splátkové zatížení bylo 7 065 Kč. Žalovaný na úvěr zaplatil splátky v celkové výši 251 405,06 Kč. Žalobkyně dále uzavřela se žalovaným dne 8. 9. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému částku 22 000 Kč se sjednaným úrokem v sazbě 18,90 %. Žalovaný splátky řádně nehradil a dopisem ze dne 4. 3. 2020 žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalovaný na žádosti deklaroval příjem ve výši 23 500 Kč, což odpovídá průměrné příchozí mzdě žalovaného. Žalovaný na žádosti uvedl další výdaje 3000 Kč. Žalobkyně stanovila životní výdaje klienta na 9 410 Kč. Žalovaný měl v době úvěrové žádosti dva úvěry u žalobkyně se splátkami 1 953 Kč, 6 648 Kč a kontokorentní úvěr s limitem 5 000 Kč a splátkou 417 Kč. Nový úvěr měl splátku 520 Kč. Nové splátkové zatížení klienta bylo 9 538 Kč. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 14 500 Kč. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalovaného, který se nedostavil ani se neomluvil. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 2. 12. 2016 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr žalovanému ve výši 500 000 Kč na splacení čtyř předchozích úvěrů u žalobkyně v celkové výši 384 934 Kč, zbývající část nebyla účelově určena. Žalovaný se zavázal platit roční úrok 9,9 %, výše měsíční splátky činila 6 648 Kč. Dle výpisů z účtu a výpisů z účetních evidencí žalovaný úvěr čerpal, řádně nesplácel, v dubnu 2019 jsou mu účtovány náklady spojené s prodlením. Dopisem ze dne 4. 3. 2020 žalobkyně oznámila žalovanému, že celá pohledávka je splatná ke dni 29. 2. 2020. Dopisem ze dne 21. 10. 2020 byl žalovaný vyzván k zaplacení nejpozději do 5. 11. 2020 s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Výzvu žalovaný převzal dne 27. 10. 2020. 5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 8. 9. 2017 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr žalovanému ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal platit roční úrok 18,9 %, výše měsíční splátky činila 520 Kč. Dle výpisu z účtu žalovaný úvěr čerpal, dle seznamu splátek řádně nesplácel. Dopisem ze dne 1. 2. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu po splatnosti. Dopisem ze dne 4. 3. 2020 žalobkyně oznámila žalovanému, že celá pohledávka je splatná ke dni 4. 3. 2020. Dopisem ze dne 21. 10. 2020 byl žalovaný vyzván k zaplacení nejpozději do 5. 11. 2020 s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Výzvu žalovaný převzal dne 27. 10. 2020. 6. Z výpisů z účtů žalovaného za období předcházející poskytnutí úvěrů soud zjistil, že žalovaný měl příjem deklarovaný žalobkyní, zároveň však několikrát překročil povolené přečerpání účtu (např. březen, duben, červen 2016) a nebyly provedeny inkasa z důvodu nedostatečného disp. zůstatku na účtu (např. duben 2016, srpen 2017). Žalobkyně dále předložila výpis z obchodního rejstříku zaměstnavatele žalovaného. Dále předložila žádost ze dne 30. 11. 2016, podle které žalovaný bydlel u rodičů, jeho příjem činil 18 500 Kč, splátky úvěru 9 906 Kč a náhled z vnitřního systému žalobkyně nazvaný sociodemografické údaje, podle kterých žalovaný bydlel u rodičů, příjem činil 23 500 Kč, výdaje 3 000 Kč, neměl závazky u jiných společností. 7. Shora zjištěný stav soud posoudil podle práva. 8. Mezi účastníky byly uzavřeny dvě smlouvy o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Žalobkyně vycházela z předpokládaných výdajů, faktické výdaje žalovaného nezohlednila, a to za situace, kdy z výpisů z účtů vyplývalo, že v minulém období žalovaný hospodařil s debetním zůstatkem i přes povolené přečerpání účtu. Ze smluv o úvěru pak vyplývají i další závazky žalovaného kromě pravidelných splátek (např. cena za vyřízení úvěru, náklady spojené s prodlením apod.). Žalobkyně dostatečně nezohlednila předchozí vysoké zadlužení žalovaného, který využil nový úvěr na splacení předchozích úvěrů a navíc mu poskytla částku přes 100 000 Kč. Další úvěr pak byl poskytnut za situace, kdy nebylo provedeno inkaso z účtu žalovaného z důvodu nedostatečného zůstatku na účtu. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spo