11 C 169/2021-50 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 15 928,96 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o zápůjčce [číslo] dne 15. 8. 2018, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli poplatek v celkové výši 7 360 Kč zahrnující úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 29 % ročně) ve výši 1331 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 683 Kč a odměnu za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 346 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 386 Kč, poslední splátka byla stanovena na 26. 6. 2019. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Žalovaný uhradil pouze částku 800 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném jistinu ve výši 9 606,08 Kč, dlužnou část poplatku 6 322,88 Kč, kapitalizované úroky ve výši 1 609,55 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny od 27. 6. 2019 do 20. 1. 2020), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 188,75 Kč (z dlužné jistiny od 13. 9. 2018 do 20. 1. 2020). Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to i na základě informací získaných od žalovaného, které jsou obsahem karty zákazníka a ověřeny doklady uvedenými v této kartě. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a souhlasil s projednáním věci bez jeho přítomnosti a žalovaný se nedostavil. 3. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 15. 8. 2018 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 17 360 Kč, která zahrnuje částku 10 000 Kč, úrok ve výši 1 331 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 3 683 Kč a částku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 346 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku v 45 týdenních splátkách po 386 Kč splatných vždy ke konci splátkového období s tím, že první splátkové období začíná uzavřením smlouvy. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal celou půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. Výpůjční úroková sazba je stanovena jako pevná po celou sjednanou dobu trvání smlouvy a činí 29 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a oznámení o postoupení pohledávek ze stejného dne vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne 28. 1. 2021 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. Z karty zákazníka ze dne 15. 8. 2018 podepsané žalovaným soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalovaného z pracovní smlouvy, výplatních pásek, kdy žalovaný potvrdil příjem celkem ve výši 25 746 Kč (z toho čistý příjem žalovaného 15 746 Kč, ostatní příjmy 10 000 Kč), odhadované výdaje ve výši 6 000 Kč, externí splátky zápůjček ve výši 1 500 Kč, interní splátky 2 000 Kč. Žalovaný potvrdil spoluvlastnické bydlení. 4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení § 2390 zákona č. 59/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a v zákoně [číslo] Sb. o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když úvěruschopnost nebyla prověřována předložením dokladů ze strany žalovaného ohledně jeho výdajů (např. dokladem SIPO, výpisem z účtu atd.). Původní věřitel ověřoval pouze příjmy. Z jiných zdrojů úvěruschopnost neprověřoval, např. nahlédnutím do databází dlužníků ([příjmení] apod.) a jiných veřejných registrů, i když žalovaný uvedl, že má jiné zápůjčky. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost původního žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovosti čerpal. Převzal-li žalovaný předmět zápůjčky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 10 000 Kč a zaplatil částku 800 Kč, činí výše bezdůvodnému obohacení částku 9 200 Kč. Soud