11 C 176/2021-48 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 22 932,80 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o zápůjčce [číslo] dne 22. 6. 2018, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli poplatek v celkové výši 12 283 Kč zahrnující úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 2 504 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 29 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 5 652 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 439 Kč, poslední splátka byla stanovena na 16. 8. 2019. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Žalovaný uhradil pouze částku 2 139 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném jistinu ve výši 13 054,18 Kč, dlužnou část poplatku 9 878,62 Kč, kapitalizované úroky ve výši 1 650,99 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny od 17. 8. 2019 do 20. 1. 2020), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 592,61 Kč (z dlužné jistiny od 20. 9. 2018 do 20. 1. 2020). Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to i na základě informací získaných od žalovaného, které jsou obsahem karty zákazníka a ověřeny doklady uvedenými v této kartě. Žalobkyně ani právní předchůdkyně žalobkyně nemají doklady k dispozici. 2. Soud věc projednal bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a souhlasil s projednáním věci bez její přítomnosti a žalovaný se nedostavil. 3. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] dne 22. 6. 2018 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 14 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 26 283 Kč, která zahrnuje částku 14 000 Kč, úrok ve výši 2 504 Kč, částku za administrativní činnost ve výši 5 652 Kč a částku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku v 60 týdenních splátkách po 439 Kč splatných vždy ke konci splátkového období. První splátkové období počíná běžet dnem uzavření smlouvy. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal celou zapůjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. Výše výpůjční úrokové sazby činí 29 % a je stanovena jako pevná po celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a oznámení o postoupení pohledávek ze stejného dne vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne 28. 1. 2021 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. Z karty zákazníka ze dne 22. 6. 2018 podepsané žalovaným soud zjistil, že původní věřitel neprověřoval majetkové poměry žalovaného z žádných listin, žalovaný potvrdil příjem celkem ve výši 33 405 Kč (čistý příjem žadatele 9 405 Kč, ostatní příjem 2 000 Kč a další čisté příjmy domácnosti 22 000 Kč), odhadované výdaje ve výši 4 000 Kč. Žalovaný uvedl, že žije s rodiči, má dvě vyživovací povinnosti. 4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení § 2390 zákona č. 59/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když úvěruschopnost nebyla prověřována předložením dokladů ze strany žalovaného ohledně jeho příjmů (např. výplatní pásky, pracovní smlouva apod.) a výdajů (např. výpisem z účtu apod.), když celkově uvedené výdaje ve výši 4 000 Kč zavdávaly pochybnosti o reálnosti výdajů. Původní věřitel neprověřoval úvěruschopnost řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost původního žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovosti čerpal. Převzal-li žalovaný předmět zápůjčky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 14 000 Kč a zaplatil částku 2 139 Kč, činí výše bezdůvodnému obohacení částku 11 861 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodn