11 C 194/2021-72 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 108 858,28 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že [právnická osoba] (dále jen„ banka“) uzavřela se žalovaným dne 11. 5. 2018 smlouvu o poskytnutí úvěru vedenou na úvěrovém účtu č. [bankovní účet], na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 110 000 Kč se sjednaným úrokem ve výši 19,9 %. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, úvěr byl zesplatněn ke dni 22. 2. 2020. Dlužná pohledávka činí 108 858,28 Kč. Žalovaný na žádosti uvedl příjem ze zaměstnání ve výši 13 089 Kč, což odpovídá výpisu z účtu žalovaného, žalovaný v žádosti neuvedl žádné výdaje. Banka stanovila životní výdaje klienta po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na 5 785 Kč. Žalovaný měl v době úvěrové žádosti tři úvěry u žalobkyně se splátkami 250 Kč, 1 023 Kč a 1 066 Kč. Všechny úvěry až na revolvingový úvěr, byly doplaceny z nového úvěru se splátkou 2 345 Kč. Nové splátkové zatížení bylo 2 595 Kč. Žalovaný na úvěr zaplatil splátky v celkové výši 49 716,58 Kč. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalovaného. Soud nevyhověl návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro zmeškání, když skutková tvrzení toto neumožňovala. 3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 11. 5. 2018 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr žalovanému ve výši 110 000 Kč na splacení dvou předchozích úvěrů u žalobkyně v celkové výši 66 296 Kč, zbývající část nebyla účelově určena. Žalovaný se zavázal platit roční úrok 19,9 %, výše měsíční splátky činila 2 345 Kč. Dle výpisů z účtu a výpisů z účetních evidencí žalovaný úvěr čerpal, řádně ho nesplácel, když už v roce 2018 jsou evidovány splátky po splatnosti, úroky z prodlení a náklady spojené s prodlením. Dopisem ze dne 22. 2. 2020 žalobkyně oznámila žalovanému, že celá pohledávka je splatná ke dni 22. 2. 2020. Dle poštovního podacího archu byla zásilka podána dne 26. 2. 2020 k poštovní přepravě. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 6. 2020, potvrzení o zaplacení kupní ceny, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 10. 7. 2020 soud zjistil, že banka postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni a postoupení oznámila žalovanému. Dopisem ze dne 15. 12. 2020 byl žalovaný vyzván k zaplacení zástupcem žalobkyně s upozorněním na soudní vymáhání nejpozději do 25. 12. 2020. Dle informace o sledování zásilek byla výzva 16. 12. 2020 dodána. 4. Dle listiny nazvané posouzení úvěruschopnosti banka vycházela z příjmu žalovaného 13 089 Kč, který odpovídá průměrnému příjmu v měsících předcházejících podání žádosti, na žádosti byly uvedeny výdaje 0. Banka stanovila výši výdajů na částku 5 785 Kč. Žalovaný měl v době úvěrové žádosti tři úvěry u žalobkyně se splátkami 250 Kč, 1 023 Kč a 1 066 Kč. Z výpisů z účtů žalovaného za období předcházející poskytnutí úvěru soud zjistil, že žalovaný měl příjem deklarovaný žalobkyní, hospodařil však za pomoci kontokorentního úvěru a několikrát nebylo provedeno inkaso z důvodu nedostatečného disp. zůstatku na účtu. Z vnitřního informačního systému soud zjistil, že společnost [právnická osoba] podala proti žalovanému žalobu o zaplacení částky 3 334,96 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že banka poskytla žalovanému na základě smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 11. 5. 2018 kontokorentní úvěr, který žalovaný řádně nesplácel. Pohledávka byla následně postoupena tomuto věřiteli. 5. Shora zjištěný stav soud posoudil podle práva. 6. Mezi bankou a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplývá, že banka prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Banka vycházela z předpokládaných výdajů žalovaného, faktické výdaje žalovaného nezjišťovala (např. náklady na bydlení). Nezohlednila, že z výpisů z účtů vyplývalo, že v minulém období žalovaný hospodařil za pomoci kontokorentního úvěru a zůstatek na účtu neumožňoval provedení všech požadovaných plateb, i když byly v nízké výši. Ze smlouvy o úvěru pak vyplývají i další závazky žalovaného kromě pravidelných splátek (např. náklady spojené s prodlením apod.). Banka dostatečně nezohlednila předchozí zadlužení žalovaného, který využil nový úvěr na splacení předchozích úvěrů a navíc mu poskytla částku 44 360,62 Kč. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Banka jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému ve smlouvě uvedené finanční hotovosti byly poskytnuty. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnil