11 C 115/2022-96 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 97 113,79 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ banka“) uzavřela se žalovaným dne 25. 11. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč se sjednaným úrokem ve výši 11,9 %. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, úvěr byl zesplatněn dopisem ze dne 20. 7. 2020. Dlužná pohledávka činí jistinu ve výši 96 023,79 Kč, smluvní poplatky ve výši 1 090 Kč, úroky z prodlení ve výši 36,60 Kč od 25. 11. 2019 do 20. 7. 2020, úrok ve výši 4 919,88 Kč od 25. 11. 2019 do 20. 7. 2020. Dále požadovala úrok a úrok z prodlení od 17. 9. 2021 do zaplacení. Žalobkyně nabyla pohledávku od banky na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Banka při hodnocení úvěruschopnosti klienta vycházela z údajů sdělených žalovaným. Banka porovnala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Žalovaný na úvěr uhradil splátky v celkové výši 7 232,22 Kč. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalovaného, který se nedostavil ani se neomluvil. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 11. 2019, základních produktových podmínek spotřebitelského úvěru, všeobecných produktových podmínek, sazebníku soud zjistil, že se banka zavázala poskytnout úvěr žalovanému ve výši 100 000 bez stanovení účelu. Žalovaný se zavázal platit roční úrok 11,9 %, výše měsíční splátky činila 2 192,74 Kč, úhrada pojištění 218 Kč s tím, že měsíční anuitní splátka činila celkem 2 410,74 Kč. Dle výpisů z úvěrového účtu a platební historie žalovaný úvěr čerpal, řádně nesplácel, v březnu 2020 se dostal do prodlení. Dopisem ze dne 22. 7. 2020 banka oznámila žalovanému, že celá pohledávka je splatná ke dni 20. 7. 2020 a žalovaný byl vyzván k zaplacení do 5. 8. 2020. Dle poštovního podacího archu byla zásilka podána k poštovní přepravě dne 28. 7. 2020. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2021 včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2021 včetně podacího archu soud zjistil, že banka pohledávku postoupila žalobkyni a postoupení oznámila žalovanému. Dopisem ze dne 12. 11. 2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Výzva byla podána k poštovní přepravě téhož dne. 5. Dle vyjádření banky ze dne 10. 8. 2022 výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Deklarovaný čistý příjem žalovaného činil 22 000 Kč, z běžného účtu vedeného u banky byl zjištěn příjem 16 776 Kč, pracovní poměr byl na dobu určitou, celkový příjem domácnosti činil 40 000 Kč, druh bydlení byl nájem, dosavadní interní splátky činily 2 510,88 Kč. Z vnitřního informačního systému soud zjistil, že banka a žalobkyně žalovaly pohledávky ze tří úvěrových smluv uzavřených mezi bankou a žalovaným, kdy žalovaný řádně nesplácel (spisová značka [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]). 6. Shora zjištěný stav soud posoudil podle práva. 7. Mezi bankou a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že banka prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Banka vycházela z výdajů odhadnutých na základě historických dat z ČSÚ. Faktické výdaje žalovaného nezohlednila. Další příjem domácnosti nebyl ověřen. Banka dostatečně nezohlednila předchozí zadlužení žalovaného, který se brzy po uzavření úvěrové smlouvy dostal do prodlení se splácením a všechny předchozí úvěry poskytnuté bankou musely být žalovány. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Banka jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému ve smlouvě uvedené finanční prostředky byly poskytnuty. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že ž