11 C 121/2022-84 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 4 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] dne 23.3.2018, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli úrok za půjčené peněžní prostředky za dobu řádného trvání smlouvy, odměnu za administrativní činnost a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč a poplatek za službu životního pojištění ve výši 180 Kč. Celkovou částku se zavázala uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 183 Kč Poslední splátka byla stanovena na 17. 5. 2019. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Celkem uhradila částku 1 400 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi poskytnutou jistinou 6 000 Kč a zaplacenou částkou 1 400 Kč, tj. částku 4 600 Kč. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a žalovaná se k jednání nedostavila. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 23. 3. 2018 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 6 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku a úrok ve výši 1 200 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 200 Kč, odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč a poplatek za pojištění ve výši 180 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 10 980 Kč v 60 týdenních splátkách po 183 Kč s tím, že první splátku je povinna zaplatit 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku do konce dalšího následujícího týdenního období. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí zápůjčky v hotovosti. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 a oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalované. Dopisem ze dne 3. 9. 2020 byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně. Z karty zákazníka ze dne 23. 3. 2018 podepsané žalovanou soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalované ze složenek a doplatku na bydlení, kdy žalovaná potvrdila příjem celkem ve výši 27 193 Kč, z toho mateřskou ve výši 8 420 Kč, státní podporu vedlejší ve výši 12 273 Kč a další příjmy ve výši 6 500 Kč, výdaje celkem 23 800 Kč, z toho na bydlení ve výši 15 800 Kč, osobní výdaje 8 000 Kč. Žalovaná potvrdila, že je na mateřské dovolené, potvrdila nájemní bydlení, dvě nezaopatřené děti. Žalobkyně dále předložila nájemní smlouvu ze dne 18. 2. 2018, dle které byl žalované pronajímatelem pronajat byt v obci [obec] do 31.5.2018 za nájemné 10 447 Kč, celkem i se službami za částku 15 800 Kč měsíčně. Dále předložila složenky, dle kterých činil v únoru 2018 příspěvek na živobytí částku 4 186 Kč, přídavky na tři děti a rodičovský příspěvek v únoru 2018 částku 8 420 Kč, doplatek na bydlení v březnu 2018 částku 8 087 Kč. Dle rozhodnutí úřadu práce z 12.3.2018 byl žalované snížen doplatek na bydlení od března 2018 z částky 9 594 Kč na 8 087 Kč. 4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny v § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované též předložením dokladů ze strany žalované. Z předložených dokladů vyplývá, že žalovaná byla na mateřské dovolené, pobírala doplatek na bydlení a další dávky. Další příjmy žalované nebyly doloženy. Též ostatní celkové výdaje žalované ve výši 8 000 Kč, která měla tři vyživovací povinnosti, vzbuzují pochybnost. Původní věřitel tak neprověřoval úvěruschopnost žalované řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Původní věřitel jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Bezdůvodné obohacení žalované soud vyčíslil dle obsahu spisu částkou 4 600 Kč (poskytnutá částka 6 000 Kč – zaplacená částka 1 400 Kč). Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní te