11 C 13/2022-122 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 24 043,85 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 27. 5. 2010 smlouvu o kontokorentním úvěru k běžnému účtu žalovaného č. [bankovní účet] až do výše úvěrového limitu 27 000 Kč s dohodnutou sazbou 21,99 % ročně. Žalovaný nesplnil povinnost nepřekračovat sjednaný úvěrový limit a úvěr řádně a včas nesplácel. Žalobkyně převedla nepovolené přečerpání účtu ve výši 24 043,85 Kč na nově zřízený úvěrový účet č. [bankovní účet] a žalovanému oznámila výši a počet splátek, ve kterých je povinen dluh zaplatit. Žalovaný přesto svoji povinnost nesplnil a žalobkyně prohlásila celý úvěr za ihned splatný ke dni 11. 12. 2018. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, kdy z interních zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný má příjem ve výši 21 838 Kč, celkem příjem domácnosti 25 000 Kč, žalovaný měl závazky vůči žalobkyni s celkovou výší měsíčních splátek 7 222,67 Kč, z externích zdrojů bylo zjištěno, že měl závazky s celkovou výší měsíčních splátek 3 454 Kč. Pokud jde o výdaje žalovaného, vycházela z historických dat z Českého statistického úřadu. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. bez přítomnosti žalobkyně a žalovaného. Žalobkyně se omluvila z jednání a nežádala o odročení, žalovaný se nedostavil ani se neomluvil. 3. Ze smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne 27. 5. 2010, dispozice ke smlouvě ze dne 9. 5. 2016, všeobecných obchodních podmínek, produktových podmínek, výpisů z běžného účtu žalovaného soud zjistil, že se žalobkyně zavázala vést žalovanému běžný účet a zároveň poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše 27 000 Kč od 22. 1. 2016 za podmínky dodržení měsíčního kreditního příjmu a kreditního období na běžném účtu. Žalovaný se zavázal nepřekročit povolený limit. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru vyplývá, že žalobkyně uvedla, že při povoleném limitu ve výši 27 000 Kč bude celková částka ke splacení včetně úroků a případně dalších nákladů souvisejících s úvěrem činit 28 571,34 Kč. Z výpisů z běžného účtu žalovaného soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému před datem 22.1.2016 možnost čerpat finanční prostředky do povoleného debetního zůstatku ve výši 18 000 Kč. Dle výpisu z běžného účtu za říjen 2015 počáteční zůstatek na účtu činil - 17 355,14 Kč a konečný zůstatek - 17 859,68 Kč. Z účtu odešly platby ve prospěch [právnická osoba] [anonymizováno] ve výši 2 193 Kč a dále částky ve výši 815,85 a ve výši 3 376,81 Kč označené jako splátky úvěru. V listopadu 2015 činil počáteční zůstatek - 17 859,68 Kč a konečný zůstatek 48 797, 86 Kč, když na účet byl převeden úvěr ve výši 125 000 Kč. V prosinci 2015 činil počáteční zůstatek 48 797,86 Kč a konečný zůstatek 2 772,31 Kč. V lednu 2016 činil počáteční zůstatek 2 772,31 Kč a konečný zůstatek - 24 976,87 Kč. Průměrný příjem z výdělečné činnosti žalovaného za tyto čtyři měsíce činil 21 129 Kč. Z běžného účtu za prosinec 2018 a dopisu ze dne 15. 12. 2018 soud zjistil, že záporný zůstatek na účtu činil částku 24 043,85 Kč, která byla převedena na nově otevřený úvěrový účet [číslo] žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení dlužné částky. Výzva byla podána k poštovní přepravě dne 17. 12. 2018. Dle výpisu z úvěrového účtu činil zůstatek na tomto účtu 24 043,85 Kč. Dle oznámení a výzvy ze dne 29. 9. 2020 zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Výzva byla předána k poštovní přepravě 29. 9. 2020. 4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o běžném účtu dle zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku. V souladu s ustanovením § 3077 odst. 1 zákona č. 59/2012 Sb. občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 se účet řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když k uzavření smlouvy o účtu došlo před tímto dnem; vznik této smlouvy, jakož i práva a povinnosti z ní vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Dle ustanovení § 2665 občanského zákoníku ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru. Na ujednání stran se tak vztahoval též zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně vycházela ze statisticky zjištěných výdajů žalovaného, jeho faktické výdaje nezohlednila, ačkoli měla k dispozici výpisy z jeho účtů. Žalovaný před poskytnutím nové výše povoleného čerpání hospodařil se záporným zůstatkem a byl značně zadlužen. Výše povoleného čerpání přesahovala příjem žalovaného a další příjem domácnosti nebyl ověřován. Žalobkyně neprověřovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Dle ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet, je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně se k jednání nedostavila a soud nemohl poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 1 a odst. 2 o.s.ř., aby doplnila skutková tvrzení, kolik žalovaný celkem na základě ujednání o kontokorentním úvěru čerpal a kolik celkem vrátil. Důkazy nemohou nahrazovat skutková tvrzení. Poučení soud poskytuje zásadně při jednání. Žalobkyně byla vyzvána k doplnění těchto tvrzení před jednáním. Nelze pak vycházet z žalobkyní uvedeného rozdílu mezi kreditními a debetními obraty, když úvěr byl poskytnut od 22. 1. 2016 a z účtu byly placeny též poplatky za vedení účtu, úroky, poplatky za kontokorentní úvěr. Soud proto žalobu zamítl. 5. Žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, nevznikly mu však žádné náklady. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.