11 C 171/2022-79 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 36 688 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným distančně prostřednictvím elektronických prostředků dne 4. 2. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Na podkladě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 48 450 Kč bankovním převodem na číslo účtu [bankovní účet], jež žalovaný uvedl ve smlouvě. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, a od 1. 10. 2021 je v prodlení. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, kdy žalovaný uvedl čistý příjem 24 000 Kč a náklady ve výši 4 500 Kč. Žalobkyně počítala, pokud jde o výdaje žalovaného, s částkou 12 500 Kč, tj. v průměrné měsíční výši výdajů na člena průměrné české domácnosti pro rok 2020 dle ČSÚ. K této částce byly následně připočítány náklady na úhradu pravidelné splátky ve výši 4 800 Kč. Žalovanému tak zůstalo k dispozici dalších 10 310 Kč. Žalobkyně eviduje částečnou úhradu žalovaného v celkové výši 45 886 Kč. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti zástupce žalobkyně, který se z jednání omluvil. Žalovaný se k jednání nedostavil ani se neomluvil. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 4. 2. 2021, výpisů z běžného účtu žalobkyně, výpisů k revolvingovému úvěru soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr do celkového limitu ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal platit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru a úrok ve výši 20 % měsíčně, výše minimální měsíční splátky činila jednu pětinu dlužné částky k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně ve výši 300 Kč. Dle výpisů z úvěrového účtu a výpisu z běžného účtu žalovaný čerpal celkem částku 48 450 Kč, řádně nesplácel. Dle smlouvy v případě, že bude žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části po dobu delší dvou měsíců, stává se bez dalšího celý dluh splatným bez dalšího úkonu. Dopisem ze dne 10. 1. 2022 byl žalovaný vyzván zástupcem žalobkyně k zaplacení do 15. 2. 2022 s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Výzva byla podána dle podacího archu k poštovní přepravě téhož dne. 5. Z formuláře označeného žalobkyní jako žádost o úvěr soud zjistil, že čistý měsíční příjem žalovaného činil 24 000 Kč, což vyplývá i z mzdového lístku předloženého žalobkyní, žalovaný neměl žádné vyživované osoby, náklady na bydlení činily 0, ostatní náklady částku 4 500 Kč. 6. Shora zjištěný stav soud posoudil podle práva. 7. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno řádně a dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Žalobkyně vycházela z výdajů odhadnutých na základě dat z ČSÚ, faktické výdaje žalovaného nezjišťovala a neověřovala. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému ve smlouvě uvedené finanční prostředky byly poskytnuty. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 48 450 Kč a zaplatil celkem částku 45 886 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 2 564 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr. V řízení nebyl prokázán spor, pokud jde o možnost žalovaného vrátit dlužnou jistinu. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. Žalovaný se dostal do prodlení po uplynutí lhůty k vrácení celé částky dle výzvy ze dne 10. 1. 2022. Ve zbývající výši soud ža