11 C 181/2021-93 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 393 854,93 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ banka“) uzavřela se žalovaným dne 23. 11. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 400 000 Kč se sjednaným úrokem ve výši 14,9 % za účelem konsolidace specifikovaných dlužných závazků žalovaného. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, úvěr byl zesplatněn dopisem ze dne 21. 10. 2019. Dlužná pohledávka činí jistinu ve výši 390 804,90 Kč, smluvní poplatky ve výši 3 050,00 Kč, úroky z prodlení ve výši 48 829,73 Kč od 23.11.2018 do 21.10.2019, úroky ve výši 18 707,18 Kč od 23.11.2018 do 21.10.2019. Dále požadovala úrok a úrok z prodlení od 29.1. 2021 do zaplacení. Žalobkyně nabyla pohledávku od banky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2021. Banka při hodnocení úvěruschopnosti klienta vycházela z příjmu žalovaného ve výši 21 036 Kč, dále žalovaný uvedl celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 35 000 Kč. Banka porovnala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Z interních zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný měl vůči bance závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1 620,30 Kč, z externích zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný měl závazky s celkovou výší měsíčních splátek 534 Kč. Banka vyhověla žalovanému a konsolidovala jeden jeho interní a jeden externí závazek poskytnutým úvěrem se splátkou 6 428,92 Kč. Žalovaný na úvěr uhradil splátky v celkové výši 35 944,43 Kč. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalovaného, který se nedostavil ani se neomluvil. Dle e-mailové zprávy žalovaného bez zaručeného podpisu je od placení dluhů osvobozený. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 11. 2018, produktových podmínek spotřebitelského úvěru, všeobecných produktových podmínek, sazebníku soud zjistil, že se banka zavázala poskytnout úvěr žalovanému ve výši 400 000 Kč na splacení dluhů sjednaných mezi žalovaným a [právnická osoba] [anonymizováno] ve výši 14 942,95 Kč a mezi žalovaným a bankou ve výši 149 913 Kč, zbývající část jistiny nebyla účelově určena. Žalovaný se zavázal platit roční úrok 14,9 %, výše měsíční splátky činila 6 428,92 Kč, úhrada pojištění 573 Kč s tím, že měsíční anuitní splátka činila 7 001,92 Kč. Dle výpisů z úvěrového účtu a platební historie žalovaný úvěr čerpal, řádně nesplácel, v roce 2019 mu byly účtovány náklady spojené s prodlením. Dopisem ze dne 23.10.2019 banka oznámila žalovanému, že celá pohledávka je splatná ke dni 21.10.2019 a žalovaný byl vyzván k zaplacení do 6.11.2019. Dle poštovního podacího archu byla zásilka podána k poštovní přepravě dne 24.10.2019. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2021 včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021 včetně podacího archu soud zjistil, že banka pohledávku postoupila žalobkyni a postoupení oznámila žalovanému. Dopisem ze dne 23. 2. 2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Výzva byla podána k poštovní přepravě 25. 2. 2021. 5. Ze žádosti o úvěr ze dne 22. 11. 2018 podepsané žalovaným soud zjistil, že průměrný měsíční příjem žalovaného za tři měsíce činil 21 036 Kč, což doložil potvrzením o příjmu, celkový příjem domácnosti 35 000 Kč, počet vyživovaných osob tři, nezbytné měsíční výdaje ve výši 0 Kč. Dle potvrzení o výši příjmu ze dne 20.11.2018 zaměstnavatel žalovaného potvrdil čistý měsíční příjem za posledních 9 měsíců ve celkové výši 178 148 Kč. Dle vyjádření banky ze dne 15.12.2021 výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. 6. Z obchodního věstníku [země] soud zjistil, že dne 29.4.2020 byl [název soudu] prohlášen konkurz na majetek žalovaného pod sp. zn. č. [anonymizováno] [číslo]. Z výpisu z registru úpadců a oznámení o zrušení konkurzu soud zjistil, že oddlužení- konkurz byl zrušen 21.11.2020 z důvodu, že konkurzní podstata nepokryla náklady konkurzu. 7. Shora zjištěný stav soud posoudil podle práva. 8. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že banka prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Banka vycházela z výdajů odhadnutých na základě historických dat z ČSÚ, faktické výdaje žalovaného nezjišťovala, a to za situace, kdy žalovaný měl tři vyživovací povinnosti. Další příjem domácnosti nebyl ověřen. Banka dostatečně nezohlednila předchozí zadlužení žalovaného, který využil nový úvěr na splacení předchozích úvěrů a navíc mu poskytla částku přes 200 000 Kč. Žalovaný se brzo po uzavření úvěrové smlouvy dostal do prodlení se splácením a splnil i podmínky pro prohlášení konkurzu. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Banka jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho