11 C 191/2022-59 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala žalobu, ve které se domáhala po žalované zaplacení částky 5 850 Kč se zákonným úrokem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela se žalovanou rámcovou smlouvu a následně dne 21. 3. 2019 prostřednictvím sítě internet smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 3 000 Kč bankovním převodem na účet uvedený ve smlouvě, který měl být splacen spolu se sjednanými úroky ve výši 1 350 Kč nejpozději do 5. 5. 2019. Žalobkyně zjistila před poskytnutím úvěru, zda je žalovaná úvěruschopná. Předmětem žaloby je nesplacená jistina s úroky ve výši 4 350 Kč, smluvní pokuta ve výši 1 500 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 700 Kč. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků. 3. Žalobkyně předložila standardní informace o spotřebitelském úvěru, rámcovou smlouvu o úvěru [číslo] ze dne 20.3.2019, úvěrovou smlouvu [číslo] ze dne 21. 3. 2019, e-mailovou zprávu žalované, čestné prohlášení, interní pravidla žalobkyně, výpis ze svého běžného účtu, přehled zpráv pro žalovanou, výzvu k úhradě ze dne 27. 5. 2021 včetně podacího lístku, ze kterých lze učinit skutkový závěr, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 3 000 Kč za podmínek uvedených v žalobě, a to převodem na bankovní účet žalované [příjmení] výpisu z účtu žalobkyně a potvrzení [právnická osoba] ze dne 9. 11. 2022 částka 3 000 Kč byla převedena na účet žalované dne 21. 3. 2019. Dle výplatních pásek žalované za leden a únor 2019 činila její průměrná mzda 20 722 Kč. Dle výpisu z běžného účtu žalované za listopad a prosinec 2018 a leden 2019 před poskytnutím úvěru žalovaná hospodařila se záporným zůstatkem, když měla povolený limit 7 000 Kč, když tento povolený limit v prosinci 2018 překročila. Z výpisů dále vyplývá, že žalované byly účtovány poplatky za zaslání upomínek, překročení limitu. Dle výpisu z nebankovního registru měla žalovaná evidováno 11 negativních záznamů. Dopisem ze dne 27. 5. 2021 podaným dle podacího archu k poštovní přepravě byla žalovaná vyzvána žalobkyní k vrácení žalované částky do sedmi dnů od sepsání výzvy. 4. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalované. Žalobkyně nezohlednila, že z výpisů z účtu žalované před poskytnutím úvěru vyplývalo, že hospodaří za pomoci povoleného záporného zůstatku a tento povolený zůstatek i překročila. Nepřihlédl k negativním záznamům v nebankovním registru. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 3 000 Kč a ničeho nezaplatila, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 3 000 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku, a to ode dne následujícího po uplynutí sedmidenní lhůty k plnění dle výzvy ze dne 27. 5. 2021, podané téhož dne k poštovní přepravě, když dle ustanovení § 573 občanského zákoníku se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, lhůta od sepsání výzvy uplynula dne 3. 6. 2021, do prodlení se žalovaná dostala následujícího dne. V řízení pak nebylo prokázáno jiné datum, kdy výzva došla žalované. Ve zbývající výši žalobu zamítl. 5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V řízení měla žalobkyně cca stejný úspěch jako neúspěch, když se přihlíží i k požadovanému příslušenství. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.