11 C 234/2021-46 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 5 790,66 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o zápůjčce [číslo] dne 10. 12. 2018, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli poplatek v celkové výši 5 302 Kč, který zahrnuje úrok za půjčené peněžní prostředky, odměnu za administrativní činnost a odměnu za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 274 Kč, poslední splátka byla stanovena na 21. 10. 2019. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Žalovaný uhradil pouze částku 6 370 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném jistinu ve výši 3 780,91 Kč, dlužnou část poplatku 2 009,75 Kč, kapitalizované úroky ve výši 1 427,14 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny od 22. 10. 2019 do 18. 12. 2020), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 746,88 Kč (z dlužné jistiny od 15. 5. 2019 do 18. 12. 2020). Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to i na základě informací získaných od žalovaného, které jsou obsahem karty zákazníka a ověřeny doklady uvedenými v této kartě. Žalobkyně ani původní věřitel nemají doklady k dispozici, když se předkládají při sjednávání smlouvy. Původní věřitel z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků. 3. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 10. 12. 2018 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 7 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 12 302 Kč, která zahrnuje částku 7 000 Kč, úrok ve výši 932 Kč, poplatek za administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 2 728 Kč a částku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 1 642 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku v 45 týdenních splátkách po 274 Kč splatných vždy ke konci splátkového období, když právní splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal celou půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. Výše výpůjční úrokové sazby činí 29 % a je stanovena jako pevná po celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 a oznámení o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2021 vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne 28. 6. 2021 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. Ze zákaznické karty ze dne 10. 12. 2018 podepsané žalovaným soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalovaného z výměru podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky, kdy žalovaný potvrdil příjem celkem ve výši 10 472 Kč, z toho příjem žadatele 4 792 Kč a další příjem domácnosti 6 000 Kč a výdaje ve výši 3 000 Kč. Žalovaný potvrdil ubytování na ubytovně, skutečnost, že je nezaměstnaný a je svobodný. 4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, tato však nebyla prověřena řádně. Původní věřitel poskytl peněžní prostředky osobě, která nebyla zaměstnaná, měla příjem pouze z podpory, další příjmy domácnosti nebyly ověřovány. Také nebyly prověřovány výdaje ze strany žalovaného (např. dokladem SIPO, výpisem z účtu atd.). Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Původní věřitel nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost původního žalovaného splácet ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovosti čerpal. Převzal-li žalovaný předmět zápůjčky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 7 000 Kč a zaplatil částku 6 370 Kč, činí výše bezdůvodného obohacení částku 630 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který ko