11 C 254/2021-63 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 21 690 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] dne 2. 3. 2019, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli úrok za půjčené peněžní prostředky za dobu řádného trvání smlouvy, odměnu za administrativní činnost a náklady za hotovostní inkaso splátek a dále poplatek za životní pojištění. Celkovou částku se zavázala uhradit v týdenních splátkách. Poslední splátka byla stanovena na 25. 4. 2020. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Celkem uhradila částku 750 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 12 000 Kč, dlužnou část poplatku ve výši 9 690 Kč, kapitalizované úroky ve výši 1 684,52 Kč (úrok ve výši 19,07 % ročně z dlužné jistiny od 26. 4. 2020 do 15. 1. 2021), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 883,33 (z dlužné jistiny od 26. 4. 2020 do 15. 1. 2021). Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované, a to i na základě informací získaných od žalované, které jsou obsahem karty zákazníka a ověřeny doklady uvedenými v této kartě. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a žalovaná se k jednání nedostavila. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 2. 3. 2019 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku a zaplatit úrok ve výši 2 400 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 400 Kč, odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, poplatek za pojištění 300 Kč, poplatek za asistenční služby 540 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 22 440 Kč v 60 týdenních splátkách po 374 Kč s tím, že první splátku je povinna zaplatit 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku do konce dalšího následujícího týdenního období. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí zápůjčky v hotovosti. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 a oznámení o postoupení pohledávek ze dne 19. 2. 2021 vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalované. Dopisem ze dne 28. 6. 2021 byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně. Z karty zákazníka ze dne 2. 3. 2019 podepsané žalovanou soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalované z výplatních pásek, pracovní smlouvy, z nájemní smlouvy, složenek, kdy žalovaná potvrdila příjem celkem ve výši 21 472 Kč, z toho příjem ve výši 13 872 Kč, státní podporu ve výši 7 600 Kč, výdaje celkem 10 500 Kč, z toho na bydlení ve výši 3 500 Kč, ostatní výdaje 7 000 Kč. Žalovaná potvrdila nájemní bydlení, jedno nezaopatřené dítě. Ze smlouvy o podnájmu družstevního bytu soud zjistil, že se žalovaná zavázala platit za podnájem bytu nájemci nájemné ve výši 5 351 Kč. Dle potvrzení o vkladu žalovaná na účet nájemce uvedený v nájemní smlouvě složila nájemné 7 000 Kč. Dle údajů z internetového bankovnictví obdržela žalovaná od úřadu práce v únoru 2019 rodičovský příspěvek 7 600 Kč. Dle dohody o provedení práce ze dne 20. 9. 2017 byla žalovaná zaměstnána na dobu určitou od 20. 9. 2017 do 31. 12. 2017, když dle dodatku byla dohoda prodloužena do 30. 6. 2019. Dle výplatní pásky obdržela od zaměstnavatele uvedeného v dohodě o provedení práce částku 9 000 Kč v lednu 2019 a 9 000 Kč v prosinci 2018. Dle výpisu z centrální evidence obyvatel je žalovaná svobodná, ke dni uzavření shora uvedené smlouvy byla matkou jednoho syna, narozeného 4. 8. 2016. 4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny v § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované i za pomoci dokladů od žalované. Poskytl úvěr osobě, která pobírala rodičovský příspěvek, pracovala, ale jen na dobu určitou. Výše nákladů spojených s bydlením uvedená ve formuláři 3 500 Kč neodpovídá předložené nájemní smlouvě, ve které je uvedeno nájemné ve výši 5 351 Kč bez služeb. Dle dokladu o vkladu na účet pak fakticky za nájemné žalovaná zaplatila 7 000 Kč, když není zřejmé, zda tato částka zahrnuje i služby spojené s nájmem. Též celkové příjmy neodpovídají předloženým dokladům, dle kterých činil čistý příjem 9 000 Kč. Původní věřitel tak neprověřoval úvěruschopnost řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobk