11 C 260/2021-72 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u Okresního soudu v Lounech žalobu, kterou se domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 41 363 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela se žalobkyní smlouvu o úvěru dne 18. 9. 2020. Žalované byla poskytnuta celkem částka 29 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit úvěr v měsíčních splátkách. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas a žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalobkyně prověřuje spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, neboli credit scoringu. Tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. U žalované bylo vycházeno ze zdroje příjmu mateřská, čistého měsíčního příjmu 24 000 Kč, měsíčních příjmů ostatních členů domácnosti 25 000 Kč, měsíčních výdajů na bydlení ve výši 9 000 Kč, životního minima jednoho dospělého člena domácnosti 3 410 Kč, dvou vyživovaných osob. Žalobkyně provedla kontrolu žalované v registru SOLUS, ISIR a CEE, přičemž zde žalovaná nebyla nalezena, resp. neměla závazek po splatnosti. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a žalovaná se k jednání nedostavila. 3. Z úvěrové smlouvy ze dne 18. 9. 2020, úvěrových podmínek, standardních informací o spotřebitelském úvěru, sazebníku poplatků, printscreenu ze systému k prokázání odeslání SMS kódu soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované jako klientovi revolvingový bezúčelový úvěr s výší úvěrového rámce 29 000 Kč s roční úrokovou sazbou 49,20 %, kterou se žalovaná zavázala splatit v 24 měsíčních splátkách dle splátkového kalendáře. Dle úvěrové zprávy bylo odmítnuto osmnáct žádostí žalované o splátkové kontrakty, odvolány byly čtyři žádosti, existující byly dvě, a to osobní úvěr ve výši 10 000 Kč z května 2020 a úvěr ve výši 17 000 Kč z července 2020. Dále bylo odmítnuto sedm žádostí o kreditní karty, pouze jedna byla existující. Dle opisu výpisu proplacení smlouvy a potvrzení o platbě žalovaná částku 29 000 Kč čerpala. Dle výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaná na dluh ničeho neuhradila. Dopisem ze dne 1. 2. 2021, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru do 14 dnů od sepsání výzvy. Dopisem ze dne 18. 6. 2021, podaným dle podacího listu k poštovní přepravě dne 21. 6. 2021, byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně, vyzvána k zaplacení ve lhůtě 30 dnů s upozorněním na možnost soudního vymáhání. 4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplývá, že úvěruschopnost nebyla prověřována předložením dokladů ze strany žalované ohledně výše příjmu 24 000 Kč, když žalovaná měla být dle skutkových tvrzení na mateřské dovolené. Nebyly ověřovány faktické výdaje žalované spojené s bydlením (např. dokladem SIPO apod.) a další výdaje (např. výpisem z účtu). Nelze též přehlédnout značný počet žádostí žalované o různé formy úvěru, které byly zamítnuty. Soud odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kdy soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil (např. potvrzením zaměstnavatele dlužníka, daňovým přiznáním apod.). Poskytovatel úvěru je povinen zkoumat nejen příjmy, ale i výdaje zájemce o úvěr. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, byla povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 29 000 Kč a žalovaná nezaplatila žádnou částku, činí bezdůvodné obohacení 29 000 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. Soud přiznal žalobkyni i zákonný úrok z prodlení, když tento nárok má oporu v ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V případě neplatné smlouvy z ní účastníci nemohou vyvozovat žádná práva a povinnosti, které by s ní byly jinak spojeny, tedy i prodlení. V řízení nebyl prokázán spor o lhůtě