11 C 33/2022-40 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 20 973,78 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o úvěru [číslo] dne 23. 10. 2019, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli částku 12 888 Kč, jež představuje součet kapitalizovaného úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasního poplatku. Celkovou částku ve výši 27 888 Kč se zavázala uhradit v měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč. Celková splatnost připadla na den 23. 12. 2020. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Žalovaná uhradila celkem částku 8 000 Kč. Pohledávka byla následně původním věřitelem postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 10 960,38 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 5 241,56 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 994,06 Kč, inkasní poplatek 1 925,48 Kč, paušální náklady na vymáhání 328 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 418,67 Kč od 24. 12. 2020 do 11. 6. 2021, kapitalizovaný smluvní úrok 1 527,74 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 852,30 Kč. Schopnost žalované splácet byla ověřovaná původním věřitelem vyplněním údajů na žádosti o úvěr. Údaje byly ověřeny doklady uvedenými v žádosti. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a žalovaná se k jednání nedostavila. 3. Ze žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 23. 10. 2019 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, celkové náklady spotřebitelského úvěru činily 12 888 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou částku ve výši 27 888 Kč v 14 splátkách po 1 992 Kč, první splátka byla splatná do měsíce od podpisu této smlouvy. Součástí smlouvy se stal předpis splátek. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí zápůjčky v hotovosti. Ze žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 23. 10. 2019 podepsané žalovanou soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalované z pracovní smlouvy a výplatních pásek, kdy žalovaná potvrdila příjem ve výši 9 663 Kč, státní příspěvky ve výši 1 872 Kč a výdaje na bydlení ve výši 3 000 Kč, ostatní výdaje ve výši 3 410 Kč a náklady na exekuce ve výši 1 615 Kč. Uvedla nájemní bydlení. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021, potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 30. 7. 2021 a oznámení o postoupení pohledávek ze dne 5. 8. 2021 vzal soud za prokázané, že původní věřitel pohledávku z výše uvedené smlouvy postoupil žalobkyni a postoupení bylo oznámeno žalované. Zároveň byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky ve lhůtě 10 dnů po obdržení dopisu. Oznámení bylo dle podacího lístku podáno k poštovní přepravě dne 9. 8. 2021. Dopisem ze dne 17. 8. 2021 byla žalovaná upomenuta o zaplacení žalobkyní. Dopisem ze dne 18. 10. 2021 byla žalovaná upomenuta o zaplacení právním zástupcem žalobkyně. Upomínka byla podána dne 20. 10. 2021 k poštovní přepravě. 4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované též předložením dokladů ze strany žalované, které se však týkaly pouze příjmů. Výdaje žalované nebyly ověřovány, když výdaje spojené s bydlením ve výši 3 000 Kč vzbuzují pochybnost o jejich reálnosti. Finanční prostředky byly poskytnuty osobě, která uvedla, že má exekuce. Původní věřitel tak neprověřoval úvěruschopnost žalované řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Původní věřitel jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 15 000 Kč a žalovaná zaplatila 8 000 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 7 000 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23