11 C 65/2022-111 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 90 796,29 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) uzavřela se žalovaným dne 13. 4. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 90 000 Kč se sjednaným úrokem ve výši 15,9 %. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, úvěr byl zesplatněn dopisem ze dne 30. 12. 2019. Dlužná pohledávka činí jistinu ve výši 88 696,29 Kč, smluvní poplatky a pokuty ve výši 2 100 Kč, úroky z prodlení ve výši 6 886,17 Kč, úroky ve výši 6 078,35 Kč. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, kdy výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů žalovaného ve výši 21 066 Kč byly odečteny výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSU. Žalovaný měl vůči původnímu věřiteli další závazky ve výši 5 047,49 Kč a další závazky ve výši 1 891 Kč. Žalovaný na úvěr uhradil splátky v celkové výši 5 959,38 Kč. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalovaného, který se nedostavil ani se neomluvil. 3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 4. 2019, všeobecných obchodních podmínek, všeobecných produktových podmínek, sazebníku soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr žalovanému ve výši 90 000 Kč bez uvedení účelu. Žalovaný se zavázal platit roční úrok 15,9 %, výše měsíční splátky činila 1 782,46 Kč, počet splátek 84. Dle výpisů z úvěrového účtu a výpisu z běžného účtu žalovaný úvěr čerpal, řádně nesplácel, když již v červenci 2019 neplnil řádně a následně mu byly účtovány poplatky za upomínky. Dopisem ze dne 1. 1. 2020 žalobkyně oznámila žalovanému, že celá pohledávka je splatná ke dni 30. 12. 2019. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 11. 2020, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 11. 2020, včetně podacího lístku vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a postoupení oznámil žalovanému. Dopisem ze dne 10. 2. 2021 byl žalovaný vyzván právním zástupcem žalobkyně k zaplacení ve lhůtě do 25. 2. 2021 s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Výzva byla podána k poštovní přepravě 10. 2. 2021. 4. Dle vyjádření původního věřitele ze dne 30. 9. 2022 výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalovaný uvedl druh bydlení vlastní. Příjem byl ověřen z běžného účtu vedeného u původního věřitele. Dosavadní interní splátky činily celkem 5 047,49 Kč, a to ze tří úvěrů (ve výši 14 859 Kč, 58 900 Kč a 210 000 Kč). Z výpisu z běžného účtu žalovaného za duben 2019 a část března 2019 soud zjistil, že žalovaný hospodařil za pomoci povoleného limitu ([anonymizováno]) ve výši 15 000 Kč, jeho zůstatek činil 8 071,13 Kč, a to jen proto, že na účet kromě mzdy přišla částka ve výši 90 000 Kč a částka 25 000 Kč z čerpání úvěru. Z vnitřního informačního systému soud zjistil, že žalobkyně žaluje i další pohledávky vůči žalovanému ze smluv uzavřených se žalovaným. 5. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Původní věřitel vycházel z výdajů odhadnutých na základě historických dat z ČSÚ, faktické výdaje žalovaného nezohlednil, a to za situace, kdy žalovaný před poskytnutím úvěr hospodařil za pomoci povoleného záporného zůstatku a byl povinen hradit splátky v celkové výši 6 829,95 Kč. Žalovaný byl v době poskytnutí úvěru značně zadlužen a své závazky řádně neplnil a tyto musely být žalovány. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Původní věřitel jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému ve smlouvě uvedené finanční prostředky byly poskytnuty. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalov