11 C 7/2022-72 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalované domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 28 080 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s původním věřitelem společností [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o úvěru ze dne 17. 8. 2017, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli částku 30 420 Kč, jež představuje i náklady na spotřebitelský úvěr. Celkovou částku se zavázala uhradit ve 13 splátkách, když poslední splátka byla splatná dne 17. 9. 2018. Žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila. Následně nabyla pohledávku společnost [právnická osoba], a to na základě smlouvy o prodeji části závodu a tato společnost pohledávku následně postoupila žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 18 000 Kč, dlužný úrok ve výši 4 089,60 Kč, dlužný poplatek za vyhodnocení úvěru výši 3 214,8 Kč, dlužný poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 2 775,60 Kč. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila s projednáním bez její přítomnosti. Žalovaná se nedostavila. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 17. 8. 2017, předpisu splátek soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku a dále úroky ve výši 25,85 % ročně, poplatek za poskytnutí úvěru výši 720 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 3 960 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 3 420 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 31 140 Kč v 13 měsíčních splátkách po 2 340 Kč splatných do 17. dne měsíce počínaje měsícem následujícím po podpisu. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že převzala celou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. Dle přehledu splátek žalovaná uhradila dvě částky, celkem 3 060 Kč. Ze smlouvy o prodeji části podniku ze dne 6. 9. 2018 soud zjistil, že původní věřitel prodal část svého závodu označenou jako divize spotřebitelských úvěrů společnosti [právnická osoba] Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 a oznámení o postoupení pohledávek ze dne 6. 2. 2020 vzal soud za prokázané, že společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku žalobkyni, oznámila postoupení pohledávky žalované a žalovanou vyzvala k úhradě závazku s tím, že zásilka byla podána dne 12. 2. 2020 k poštovní přepravě. Dopisem ze dne 26. 2. 2020 podaným k poštovní přepravě byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně. 4. Z finanční analýzy, credit scoringu, žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 17. 8. 2017, pokynu k dočasnému přidělení zaměstnance, pracovní smlouvy ze dne 24. 3. 2017, výplatních pásek, evidenčního listu pro výpočet úhrady za užívání bytu, čestného prohlášení soud zjistil, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost, když žalovaná uvedla příjmy ve výši 16 600 Kč, které byly doloženy pracovní smlouvou a výplatními páskami, z pracovní smlouvy vyplývá pracovní poměr na dobu určitou, dále uvedla náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč, stravování 3 050 Kč a ostatní výdaje ve výši 3 000 Kč. Žalovaná uvedla, že bydlí s maminkou, na provoz přispívá částkou 2 000 Kč a předložila doklady, podle kterých [jméno] [celé jméno žalované] platí společenství vlastníků částku 3 800 Kč měsíčně a 760 Kč dle SIPO. Dle žádosti o poskytnutí úvěru měly být výdaje žalované prověřovány i výpisem z účtu. 5. Mezi původním věřitelem a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel prověřoval příjmy žalované. Pokud jde o výdaje žalované, žalobkyně se k jednání nedostavila a soud nemohl nepřítomné žalobkyni poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů k prověřování výdajů žalované, a to zejména předložením výpisů z účtu žalované. Prověřovány byly pouze výdaje spojené s bydlením. Z provedeného dokazování pak není zřejmé, zda původní věřitel prověřoval žalovanou v registrech dlužníků (SOLUS apod.), případně s jakým výsledkem. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 18 000 Kč a žalovaná zaplatila částku 3 060 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 14 940 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zák