12 C 59/2022-20 — Okresní soud v Lounech

1. Vzhledem k tomu, že se jedná o věc, ve které není přípustné odvolání ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., tento rozsudek obsahuje zkrácené odůvodnění ve smyslu § 157 odst. 4 o. s. ř., podle kterého v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 2. Soud ve věci rozhodl ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů, neboť účastníci souhlasili s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. 3. Žalobkyně podala proti žalovanému návrh na zaplacení částky 2 970 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný je držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost žalovaný splnil dne [datum]. Tímto jednáním mu zároveň vznikla povinnost platit v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích televizní poplatek za držení televizního přijímače ve stanovené výši. Žalovaný tuto svoji povinnost řádně neplnil a nezaplatil televizní poplatky nejméně za období od října 2019 do listopadu 2021 v částce 135 Kč měsíčně, které je žalobkyní vymáháno, celkem na nezaplacených předpisech poplatku činí jeho dluh 2 970 Kč. Žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k úhradě žalované částky, tento však svoji povinnost ve stanovené lhůtě nesplnil, a proto se žalobkyně obrátila se svým nárokem k soudu. Žalobkyně také požaduje úrok z prodlení, který kapitalizovala k datu 15. 2. 2022, tedy od prvého dne prodlení s každou jednotlivou platbou televizního poplatku do dne vyhotovení žaloby, a takto kapitalizovaný úrok z prodlení v zákonné výši specifikovala částkou 327 Kč. 4. Na základě provedeného dokazování tedy bylo prokázáno, že žalovaný se přihlásil jako televizní poplatník dne [datum], řádně neplatil televizní poplatky tak, jak je specifikováno shora, takže vymáhaná dlužná částka činí 2 970 Kč při platbě poplatku 135 Kč na měsíc a žalovaný byl o úhradu dlužné částky vyzván dopisem ze dne 10. 12. 2021, na který nereagoval. 5. Výše zjištěný skutkový stav posuzoval soud podle práva a dospěl k závěru, že návrh žalobkyně je důvodný. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. § 6 tohoto zákona stanoví měsíční výši televizního poplatku, která se s příslušnými změnami tohoto zákona mění. V době, kdy vznikl dluh žalovaného, činil tento poplatek 135 Kč. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný dlužnou částku za příslušné měsíce, za které je vymáhána, uhradil a soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný, a proto mu vyhověl, pokud se týká jistiny i pokud se týká požadovaného příslušenství, tedy kapitalizovaného úroku z prodlení, který je stanoven podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 6. Žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná a žádala náhradu nákladů řízení, a to zaplacený soudní poplatek a náklady za právní zastoupení advokátem. Soud přiznal žalobkyni v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení v celkové výši 600 Kč, sestávající se z částky 400 Kč za zaplacený soudní poplatek a paušální náhrady hotových výdajů dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za dva úkony po 100 Kč. Tato paušální náhrada byla přiznána v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13, když na tuto paušální náhradu hotových výdajů by měl nárok i účastník, nezastoupený advokátem. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za právní zastoupení, spočívající v odměně za zastoupení žalobkyně advokátem. Soud přihlédl ke skutečnosti, že dne 24. 7. 2013 byl vydán nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3344/12, který se zabývá„ účelností nákladů řízení při zastoupení České televize v soudních řízeních, upínajících se k určení povinnosti uhradit televizní poplatek“. Ústavní soud ČR poukázal na svoji judikaturu, podle níž je-li stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta). Pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené. Ústavní soud pak ve vztahu k České televizi uvedl, že se ztotožňuje se závěrem, obsaženým v usnesení sp. zn. II. ÚS 2104/12, že činnost České televize není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení má výsadní postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky) a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Pokud agendu televizních poplatků Česká televize sama spravuje, což plyne z výroční zprávy o hospodaření České televize z roku 2011, a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení do značné míry vytrácí. Ústavní soud uzavírá, že je žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama. Žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce žalobkyně dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.