11 C 10/2023-70 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala žalobu, ve které se domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 451 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 26. 11. 2021 prostřednictvím sítě internet smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč bankovním převodem na účet uvedený ve smlouvě dne 26. 11. 2021, který měl být splacen ve splátkách po dobu 24 měsíců. Žalobkyně zkoumala před poskytnutím úvěru, zda žalovaný má úvěry u jiných společností a zda tyto platí. Žalobkyně prověřuje spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, neboli credit scoringu. Tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI a ISIR Předmětem žaloby je nesplacená jistina ve výši 15 000 Kč, sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatek za SMS servis ve výši 196 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 460 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, úroky ve výši 2 205 Kč celkem 20 451 Kč a úroky z prodlení ve výši 223,84 Kč za dobu od 15. 5. 2022 do 17. 6. 2022. Do prodlení se žalovaný dostal po uplynutí lhůty třiceti dnů od vyhotovení předžalobní výzvy. 2. Soud věc projednal bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a nežádal o odročení. Žalovaný se nedostavil ani se neomluvil. 3. Žalobkyně předložila smlouvu o úvěru ze dne 26. 11. 2021 včetně splátkového kalendáře, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, sazebník, ze kterých lze učinit skutkový závěr, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit ve 24 splátkách dle splátkového kalendáře s roční úrokovou sazbou ve výši 49,10 % Celkem se žalovaný zavázal vrátit částku 20 640 Kč. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta-oddělení řízení rizik ze dne 22.3.2023 soud zjistil, že bylo vycházeno z příjmu žalovaného ve výši 25 000 Kč, ostatních příjmů členů domácnosti ve výši 5 000 Kč, minimálních výdajů na bydlení ve výši 8 602 Kč a životního minima člena domácnosti ve výši 9 710 Kč. Dle úvěrové zprávy byla odvolána jedna žádost žalovaného o úvěr a dvě žádosti o úvěr byly odmítnuty. Dále je evidován úvěr ze dne 26. 8. 2019 ve výši 4 000 Kč, kdy bylo evidováno 279 dnů po splatnosti. Dle opisu výpisu proplacení smlouvy a potvrzení o provedené platbě byla dne 26. 11. 2011 zaslána žalobkyní na účet žalovaného č. [bankovní účet] částka 15 000 Kč. Dle výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaný nezaplatil žádnou splátku. Dopisem ze dne 31. 1. 2022 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky s upozorněním na možnost požadovat okamžité jednorázové zaplacení úvěru. Dopisem ze dne 18. 3. 2022 byl žalovaný vyzván k zaplacení celé dlužné částky do 14 dnů od sepsání výzvy. Dopisem ze dne 14. 4. 2022 byl žalovaný vyzván zástupcem žalobkyně k vrácení žalované částky do třiceti dnů od sepsání výzvy. 4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně netvrdila, že by ověřovala výši příjmů žalovaného předložením dokladů z jeho strany. V případě výdajů pak vycházela ze statistických výdajů nikoli faktických výdajů žalovaného. Úvěr byl poskytnut osobě, u které byly v minulosti žádosti o úvěr odmítnuty a byla v prodlení se splácením předchozího úvěru. Žalovaný pak neuhradil žádnou splátku. Žalobkyně tak neprověřovala úvěruschopnost řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 tento soud uvedl, že údaje o životním minimu musí poskytovatel porovnat s od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Dále Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015 uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpal. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 15 000 Kč a na svůj závazek ničeho nehradil, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 15 000 Kč. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku z částky přiznaného plnění. Zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 15. 5. 2022 (kdy se žalovaný dostal do prodlení dle výzvy zástupce žalobkyně) do 17. 6. 2022 činí 164,17 Kč. Ve zb