11 C 119/2023-33 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u Okresního soudu v Lounech žalobu, kterou se domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 270 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela se žalobkyní smlouvu o úvěru dne 29. 4. 2021, na základě které byla žalované poskytnuta částka 15 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni poskytnutou částku a souhrnný poplatek ve výši 12 270 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit úvěr v týdenních splátkách. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, zaplatila pouze částku 2 000 Kč. Žalovaná částka ve výši 25 270 Kč se tak skládá z nesplacené půjčené jistiny a z nesplacené části poplatku. Žalobkyně prověřovala žalovanou zejména kontrolou v databázi neplatných dokladů, kontrolou rodného čísla, náhledem na záznamu insolvenčního rejstříku, kontrolou zaměstnání telefonicky, kontrolou platební historie žalované u žalobkyně, vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když žalobkyně se omluvila z jednání a žalovaná se k jednání nedostavila. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 29. 4. 2021, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované jako spotřebiteli úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu s úrokem ve výši 2 970 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč v 60týdenních splátkách po 454,50 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí jistiny. Dle evidenční karty klienta podepsané žalovanou tato uvedla, že je svobodná, má jedno nezaopatřené dítě, uvedla nájemní bydlení, u žalobkyně neměla dosud žádný závazek. Uvedla příjem ve výši 21 040 Kč, výdaje na bydlení 6 953 Kč a životní minimum 6 470 Kč, nebankovní závazky ve výši 2 921 Kč. V kartě je dále uvedeno, že byl viděn občanský průkaz, pracovní smlouva a výpis z účtu za únor, březen 2021. Žalobkyně pak soudu předložila výplatní lístek za únor 2021, dle kterého čistá mzda žalované činila 20 830 Kč. Dopisem ze dne 23. 6. 2022 byla žalovaná žalobkyní vyzvána k zaplacení do 7 dnů s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Dle poštovního podacího archu byla výzva podána stejného dne k poštovní přepravě. 4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Důkazní břemeno k prověřování úvěruschopnosti leží na žalobkyni. Žalobkyně, která se k jednání nedostavila, nemohla být v souladu s ustanovením § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem poučena o povinnosti označit důkazy k prověřování úvěruschopnosti žalované. Žalobkyní dosud označené důkazy a předložené důkazy, a to smlouva o spotřebitelském úvěru, karta zákazníka a mzdový lístek splnění této povinnosti neprokazují, když nebyly předloženy výpisy z účtu žalované. Výpisy z účtu mohla být prokázána reálnost výdajů žalované ve výši životního minima ve výši 6 470 Kč měsíčně. Žalobkyně pak neprověřovala žalovanou v dlužnických registrech, i když uváděla nebankovní závazky. Žalovaná pak zaplatila pouze jednu splátku. Žalobkyně byla upozorněna na nutnost předložit doklady k posouzení úvěruschopnosti v předvolání k jednání. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 tento soud uvedl, že údaje o životním minimu musí poskytovatel porovnat s od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18 a navazující judikatury Nejvyššího soudu. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná plnění na základě neplatné smlouvy, byla povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 15 000 Kč a žalovaná zaplatila celkem částku 2 000 Kč, na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 13 000 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. V řízení nebyl prokázán spor o možnosti žalované vrátit jistinu. Soud přiznal žalobkyni i nárok na zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. I když je smlouva neplatná, tak žalovaná byla v předžalobní výzvě vyzvána k zaplacení ve lhůtě 7 dnů. Výzva byla podána dne 23. 6. 2022 k poštovní přepravě a v souladu s fikcí doručení dle občanského zákoníku byla doručena dne 27. 6. 2022, lhůta k plnění uplynula dne 6. 7. 2022. Soud proto přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení od 7. 7. 2022. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl. 5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posuzování úspěchu a neúspěchu soud přihlíží k požadovanému příslušenství (viz např. nález Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08. Ve věci měla žalobkyně cca stejný úspěch jako neúspěch. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 6. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.