11 C 12/2023-84 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalované domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 54 282,15 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že [právnická osoba] (dále jen„ předchozí věřitel“) uzavřela se žalovanou dne 13. 11. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které předchozí věřitel poskytl žalované úvěr ve výši 70 000 Kč, vedený na úvěrovém účtu [bankovní účet]. Žalovaná byla povinna platit úrok ve výši 10,9 % ročně. Žalovaná neplnila sjednané splátky a předchozí věřitel s účinností ke dni 28. 11. 2021 úvěr zesplatnil. Pohledávka byla předchozím věřitelem dne 26. 1. 2022 postoupena žalobkyni s účinností ke dni 1. 2. 2022. Dlužná částka je tvořena dlužnou jistinou ve výši 50 964,75 Kč, úroky ve výši 785,40 Kč, úroky z prodlení ve výši 841,83 Kč a poplatky ve výši 2 532 Kč. Žalovaná zaplatila celkem za dobu trvání smluvního vztahu 52 454 Kč. 2. Soud věc projednal za přítomnosti zástupce žalobkyně. Žalovaná se k jednání nedostavila. 3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 11. 2017, výpisů z účtu, všeobecných obchodních podmínek, ceníku, oznámení ze dne 28. 11. 2021 lze učinit závěr, že se předchozí věřitel zavázal poskytnout žalované úvěr v celkové výši 70 000 Kč s dohodnutou úrokovou sazbou 10,9 %, který se žalovaná zavázala splácet v měsíčních splátkách po 1 109 Kč splatných do 16. dne kalendářního měsíce počínaje 18. 12. 2017. Ze smlouvy vyplývají i další závazky žalované jako je cena za vyřízení úvěru ve výši 700 Kč, cena za vedení splátkového účtu, cena za pojištění ke dni uzavření smlouvy ve výši 110 Kč měsíčně. Dle vyjádření původního věřitele příjem žalobkyně byl ověřen výpisem z účtu žalované u původního věřitele, žalovaná nebyla v insolvenčním řízení, bylo ověřeno, že žalovaná nemá žádné poskytnuté úvěry. Výdaje, které žalovaná uvedla v nulové výši, původní věřitel stanovil na základě údajů deklarovaných žalovanou za využití statistických údajů a aktuálních údajů o životních nákladech, kdy byly stanoveny na částku 5 921 Kč, po odečtení splátkového zatížení tak žalované zbylo 14 235 Kč na pokrytí životních nákladů. Dle žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 13. 11. 2017 žalovaná uvedla, že je zaměstnána, její příjem činí 15 344 Kč, nemá žádné úvěry, bydlí u rodičů. Žalobkyně předložila výpisy z účtu žalované vedené předchozím věřitelem za období od 1. 5. 2017 do 1. 10. 2017, které dokládají deklarovaný příjem žalované, zároveň z nich vyplývá, že v měsíci září a říjnu 2017 nebyl na účtu zůstatek ve výši sjednané splátky 1 109 Kč, v srpnu 2017 byly výdaje žalované cca stejné jako příjmy a v červenci 2017 byly výdaje žalované vyšší než její příjmy. Dle podkladů pro soudní jednání žalovaná celý úvěr čerpala, od dubnu 2020 hradila splátky úvěru po splatnosti, byly jí účtovány poplatky, též v roce 2021 náklady spojené s prodlením ve výši 300 Kč, 900 Kč, 900 Kč. Dopisem ze dne 27. 10. 2021 podaným dle dodejky k poštovní přepravě byla žalovaná vyzvána předchozím věřitelem k úhradě dlužné částky. Dopisem ze dne 28. 11. 2021 předchozí věřitel celý úvěr zesplatnil k datu 28. 11. 2021. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 1. 2022 včetně přílohy, oznámení ze dne 15. 2. 2022, dohody o úplatě, potvrzení o zaplacení kupní ceny vzal soud za prokázané, že předchozí věřitel postoupil žalovanou pohledávku žalobkyni a postoupení oznámil žalované. Dopisem ze dne 18. 5. 2022 podaným dle podacího lístku k poštovní přepravě dne 19. 5. 2022 byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně a vyzvána k zaplacení do 2. 6. 2022. 4. V posuzovaném případě byla mezi předchozím věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předchozí věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované, které bylo v době poskytnutí úvěru 20 let. Vycházel však z fiktivních výdajů žalované, k faktickým výdajům žalované nepřihlédl, to vše za situace, že ze smlouvy vyplývaly i další platební povinnosti (pojištění, poplatky, náklady spojené s prodlením, náklady se sjednáním úvěru apod). Nezkoumal skutečné výdaje za bydlení. Faktické výdaje žalované dle názoru soudu vyvolávaly pochybnosti o možnosti žalované úvěr ve výši 70 000 Kč bez problémů splácet, když její zůstatky před poskytnutím úvěru nedosahovaly výše splátky nebo její výdaje byly vyšší nebo stejné jako příjmy. Předchozí věřitel neprověřoval úvěruschopnost žalované řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 tento soud uvedl, že údaje o životním minimu musí poskytovatel porovnat s od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Pokud tedy předchozí věřitel nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet, je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Na platnost postoupení pohledávky nemá vliv jiná právní kvalifikace postoupeného nároku soudem. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 70 000 Kč a žalovaná zaplatila celkem částku 52 454 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 17 546 Kč (70 000 Kč – 52 454,6 Kč). Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. V řízení nebyl prokázán spor o možnosti žalované vrátit dlužnou jistinu. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. rozsudku. I když je smlouva neplatná, tak žalovaná byla v předžalobní výzvě vyzvána k vrácení celé dlužné částky do 2. 6. 2022, od následujícího dne je v prodlení. Ve zbývají