11 C 137/2023-63 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 65 686 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o zápůjčce [číslo] dne 15. 7. 2019, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli poplatek v celkové výši 37 530 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 36měsíčních splátkách po 2 015 Kč, poslední splátka byla stanovena na 20. 7. 2022. Žalovaný uhradil celkem 2 200 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném jistinu ve výši 34 219,66 Kč, dlužnou část poplatku 31 466,34 Kč, kapitalizované úroky ve výši 1 956,22 Kč (úrok ve výši 14 % ročně z dlužné jistiny od 21. 7. 2022 do 14. 12. 2022), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 9 514,97 Kč (z dlužné jistiny od 19. 3. 2020 do 14. 12. 2022). Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to i na základě informací získaných od žalovaného, které jsou obsahem karty zákazníka a ověřeny doklady uvedenými v této kartě. Žalobkyně nemá k dispozici doklady k prověřování úvěruschopnosti, když tyto se předkládají pouze při uzavírání smlouvy. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalovaného, který se k jednání nedostavil ani se neomluvil. 3. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] dne 15. 7. 2019, soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 35 000 Kč převodem na účet žalovaného a žalovaný se zavázal vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 72 530 Kč, která zahrnuje částku 35 000 Kč, úrok ve výši 8 064 Kč, poplatek za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 17 136 Kč a částku za vedení zákaznického účtu ve výši 7 686 Kč v měsíčních splátkách po 2 015 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 a oznámení o postoupení pohledávek vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne 9. 3. 2023 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. Ze zákaznické karty ze dne 15. 7. 2019 podepsané žalovaným soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalovaného z pracovní smlouvy a výpisů z účtu, kdy žalovaný potvrdil příjem celkem ve výši 27 995 Kč a výdaje ve výši 3 000 Kč na externí splátky a odhadované výdaje ve výši 4 900 Kč. Žalovaný potvrdil vlastní bydlení a existenci účtu. Dle tabulky umoření žalovaný zaplatil celkem 2 200 Kč. 4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), na kterou se vztahuje též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, doklady však nemá k dispozici a po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačil žádné další důkazy k prověřování úvěruschopnosti. Celkové výdaje ve výši 4 900 Kč měsíčně při existenci vlastnického bydlení vzbuzují pochybnost o reálnosti těchto výdajů, když neodpovídají statistickým údajům. Žalobkyně pak netvrdila, že by původní věřitel prověřoval žalovaného nahlédnutím do databází dlužníků (SOLUS apod.), když žalovaný uváděl externí splátky zápůjček ve výši 3 000 Kč. Původní věřitel neprověřoval úvěruschopnost řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18 a judikatury Nejvyššího soudu ČR. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 35 000 Kč a zaplatil 2 200 Kč, činí výše bezdůvodného obohacení částku 32 800 Kč. Mezi účastníky pak nebyl prokázán spor, pokud jde o možnost žalovaného vrátit finanční částku. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Žalovaný byl vyzván k vrácení žalované částky v oznámení o postoupení pohledávky, když v té době již uplynula celková splatnost závazku podle smlouvy. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl. 5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posuzování úspěchu a neúspěchu soud přihlíží k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši příslušenství požadovaného účastníkem„ do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. V řízení tak měl větší úspěch žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 6. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.