11 C 164/2022-74 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala žalobu, ve které se domáhala po žalované zaplacení částky 8 811,49 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 21. 9. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které žalovaná čerpala úvěr na nákup zboží ve výši 6 839 Kč. Tato účelová část úvěru byla celá uhrazena poslední splátkou dne 20. 8. 2018. Žalobkyně dále na základě smlouvy poskytla žalované částku 9 700 Kč, kterou žalovaná čerpala za pomoci vydané kreditní karty a dále uhradila za žalovanou částku 300 Kč za výběr v bankomatu. Toto čerpání se žalovaná zavázala uhradit v minimálních měsíčních splátkách po 400 Kč a byl sjednán úrok ve výši 28 % ročně. Závazek žalovaná řádně nesplácela a žalobkyně od smlouvy odstoupila. Na splátkách žalovaná celkem uhradila 19 735 Kč. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované. 2. Soud věc projednal bez přítomnosti žalobkyně a žalované. Žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila s projednáním věci bez její přítomnosti. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] [číslo] ze dne 19. 9. 2017 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 6 839 Kč na nákup [příjmení] IPhone, který se žalovaná zavázala uhradit v měsíčních splátkách po 760 Kč, byl sjednán úrok 26,4 %. Dále se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěrový limit do výše 10 000 Kč. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně vycházela z příjmu žalované ve výši 7 900 Kč a rodičovského příspěvku ve výši 11 960 Kč a výdajů žalované ve výši 3 500 Kč na bydlení a ve výši 2 000 Kč na hypotéku/leasing. Dle formuláře žalovaná nepředložila žádný doklad k příjmům a výdajům. Žalobkyně pak ve zprávě potvrdila, že žalovaná měla negativní výsledek v registru SOLUS, v insolvenčním rejstříku, v registru CRIF. Dle výpisu z účtu a přehledu transakcí žalovaná čerpala úvěr na nákup zboží a dále finanční prostředky ve výši 9 700 Kč. Dopisem ze dne 1. 6. 2021 žalobkyně od smlouvy o úvěru odstoupila a žalovaná byla vyzvána k okamžité úhradě. Dle poštovního podacího archu byl dopis podán k poštovní přepravě dne 3. 6. 2021. 4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované. Tvrzené příjmy a výdaje nebyly ověřeny doklady předloženými ze strany žalované, to vše za situace, že žalovaná pobírala rodičovský příspěvek. Jiné výdaje žalované nebyly zjišťovány a ověřovány, když nelze vycházet z existenčního minima. Žalobkyně tak neprověřovala úvěruschopnost žalované řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta celkem částka 16 539 Kč a žalovaná zaplatila 19 735 Kč, žalovaná se bezdůvodně na úkor žalobkyně neobohatila. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. Soud proto žalobu zamítl. 5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když v řízení byla zcela úspěšná žalovaná, žalované však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.