11 C 167/2023-189 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 30 171,93 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ banka“) uzavřela se žalovaným dne 21. 4. 2016 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč se sjednaným úrokem ve výši 10,9 %. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, úvěr byl dopisem ze dne 26. 2. 2019 prohlášen za okamžitě splatný. Dlužná pohledávka činí jistinu ve výši 29 412,27 Kč a úroky z prodlení uvedené ve výroku II. Dále požadovala úrok a úrok z prodlení od 26. 2. 2020 do zaplacení. Žalobkyně nabyla pohledávku od banky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2020. Banka posuzovala před poskytnutím úvěru uvěruschopnost žalovaného, kdy porovnala příjem žalovaného s odhadnutými výdaji na základě životního minima a normativních nákladů na bydlení. Žalovaný na úvěr uhradil splátky v celkové výši 34 294,09 Kč. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalobkyně. K jednání se dostavil žalovaný, který uvedl, že ze začátku splácel, pak ale ztratil práci. Není schopen uhradit dlužnou částku najednou, je schopen splácet pouze 500 Kč měsíčně. Pracuje sice s příjmem 25 000 Kč měsíčně, ale výdaje na bydlení činí 8 000 Kč, náklady na jídlo v práci činí 2 000 Kč, náklady na dopravu do práce 2 200 Kč. Jeho manželka je evidována na úřadu práce, pobírá pouze přídavky na děti, když má dvě děti školního věku, děti dojíždí denně do základní školy. Dcera je po leukémii a bere léky, musí jezdit do nemocnice v Motole, s čímž jsou spojené další náklady. Musí si nechávat vyplácet týdně zálohu na mzdu. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 21. 4. 2016, základních produktových podmínek spotřebitelského úvěru, všeobecných produktových podmínek, sazebníku soud zjistil, že se banka zavázala poskytnout úvěr žalovanému ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal platit roční úrok 10,9 %, výše měsíční splátky činila 1 176,63 Kč zahrnující i úhradu pojištění ve výši 92 Kč. Dle výpisů z úvěrového účtu a platební historie žalovaný úvěr čerpal, řádně nesplácel, již v roce 2016 měl evidovánu jistinu po splatnosti. Dopisem ze dne 27. 2. 2019 banka oznámila žalovanému, že celá pohledávka je splatná ke dni 26. 2. 2019. Dle poštovního podacího archu byla zásilka podána k poštovní přepravě dne 3. 3. 2020. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2020 včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 2. 2020 včetně podacího archu soud zjistil, že banka pohledávku postoupila žalobkyni a postoupení oznámila žalovanému. Dopisem ze dne 31. 3. 2020 byl žalovaný vyzván k zaplacení zástupcem žalobkyně s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Výzva byla podána k poštovní přepravě 3. 4. 2020. 5. Ze žádosti o úvěr ze dne 21. 4. 2016 podepsané žalovaným soud zjistil, že průměrný měsíční příjem žalovaného za tři měsíce činil 14 587 Kč, celkový příjem domácnosti 20 000 Kč, nezbytné měsíční výdaje ve výši 0 Kč. Dle potvrzení o výši příjmu ze dne 7. 4. 2016 zaměstnavatel žalovaného potvrdil čistý měsíční příjem uvedený v žádosti o úvěr. Dle vyjádření banky ze dne 23. 8. 2023 výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalovaný měl dosud interní splátky v celkové výši 750 Kč, a to ze dvou úvěrových produktů (Flexicredit a Credit card). 6. Shora zjištěný stav soud posoudil podle práva. 7. Mezi bankou a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Z provedeného dokazování vyplynulo, že banka prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Banka vycházela z fiktivních výdajů, faktické výdaje žalovaného nezjišťovala ani neověřovala. Další příjem domácnosti nebyl ověřen. Dle ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18 a navazující judikatury Nejvyššího soudu. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému ve smlouvě uvedené finanční prostředky byly poskytnuty. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 50 000 Kč a zaplatil celkem částku 34 294, 09 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 15 705,91 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr. Na platnost postoupení nemá vliv jiné právní hodnocení postoupeného nároku soudem. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. Žalovaný nebyl do 26.2.2019 v prodlení, když do té doby nebyl vyzván k vrácení celé částky. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl. 8. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého byl v řízení převážně úspěšný žalovaný. Soud při stanovení míry úspěchu a neúspěchu musí přihlížet i k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku požadovaného účastníkem„ do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. Žalovaný náhradu nákladů řízení nežádal. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 9. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. stanovil ve splátkách po 500 Kč měsíčně, když přihlédl k současné rodinné a majetkové situaci žalovaného, který není schopen hradit splátky ve vyšší výši. Celý dluh pak bude uhrazen do tří let. K dodržení platební kázně byla stanovena ztráta výhody splátek.