11 C 188/2023-55 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala zaplacení částky 19 945 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] z 14. 11. 2021, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, a to ve výši 27 500 Kč na účet zákazníka a částka 2 500 Kč na účet zprostředkovatele jako jeho provize. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek a žalobkyně celý úvěr zesplatnila dopisem ze dne 25. 4. 2023. Žalovaný je v prodlení se zaplacením částky 15 980 Kč, která se skládá z dlužných splátek splatných do dne předčasné splatnosti ve výši 4 900 Kč a zesplatněné části jistiny ve výši 11 080 Kč. Dále žalobkyně požadovala dlužný úrok ve výši 1 132 Kč, sjednanou smluvní pokutu ve výši 2 994 Kč a smluvní pokutu ve výši 671 Kč dle předložené specifikace a dále účelně vynaložené náklady ve výši 300 Kč (za tři upomínky pod 100 Kč). Žalobkyně dále žádala sjednaný úrok ve výši 21,55 % z dlužné jistiny do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny do zaplacení. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, když žalovaný prokázal, že jeho příjmy jsou dostačující k řádnému splácení. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků. Žalobkyně se omluvila a souhlasila s projednáním věci bez její přítomnosti. Žalovaný se bez omluvy nedostavil. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 14. 11. 2021, úvěrových podmínek, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, potvrzení o provedení úhrad, upomínek ze dne 25. 2. 2023 a ze dne 25. 3. 2023, oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 25. 4. 2023, listiny nazvané bonita smlouvy soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému jako zákazníkovi úvěr ve výši 30 000 Kč se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 21,55 %. Žalovaný se zavázal splácet úvěr ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně. Dle potvrzení o provedení úhrad byla žalovanému převedena na jeho účet uvedený ve smlouvě částka 27 500 Kč a částka 2 500 Kč byla převedena na účet zprostředkovatele úvěru. Žalovaný řádně nesplácel, když celkem uhradil částku 20 600 Kč. Dopisem ze dne 25. 4. 2023 byl žalovaný vyzván ke splacení celkové dlužné částky. Z obsahu vyplývá, že byl žalovaný současně upozorněn na možnost soudního vymáhání. Zásilka byla téhož dne podána k poštovní přepravě. Dle listiny nazvané„ posouzení úvěruschopnosti“ ze dne 18. 11. 2021 příjem žalovaného činil 35 000 Kč (dle poznámky na listině ověřeno výplatní páskou a výpisem z účtu), příjmy domácnosti 73 000 Kč, výdaje spojené s bydlením u rodičů 3 400 Kč, závazky z úvěrů ve výši 4 212 Kč, ohledně ostatních výdajů povinného bylo vycházeno z životního minima. Dle mzdového lístku a potvrzení zaměstnavatele měl žalovaný deklarovaný příjem. Dle čestného prohlášení otce žalovaného žalovaný bydlel s rodiči a přispíval jim na bydlení částkou 3 400 Kč. Dle výpisu z centrální evidence exekucí nebyl k osobě žalovaného nalezen žádný záznam. Dle výpisu z insolvenčního rejstříku nebyl nalezen záznam k osobě žalovaného. Dle registru REPI nebyl nalezen k osobě žalovaného žádný záznam. Žalobkyně dále předložila doklady k životnímu minimu a normativním nákladům na bydlení. 4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud nemohl poskytnou nepřítomné žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř. k označení důkazů k prověřování úvěruschopnosti. Soud upozorňuje, že dle smlouvy byl žalovaný majitel bankovního účtu a dle písemné poznámky na listině nazvané„ posouzení úvěruschopnosti“ měla žalobkyně k dispozici i výpis z běžného účtu, kdy takto mohly být ověřeny ostatní reálné výdaje povinného. Žalobkyně faktické ostatní životní výdaje (mimo náklady na bydlení a splátky úvěrů) od povinného nezjišťovala a vycházela z částek životního minima. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 tento soud uvedl, že údaje o životním minimu musí poskytovatel porovnat s od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost původního žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18 a judikatury Nejvyššího soudu. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný fakticky čerpal finanční hotovost ve výši 27 500 Kč, když částka 2 500 Kč nebyla vyplacena žalovanému (odměna za zprostředkování úvěru.) Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Bezdůvodné obohacení žalovaného soud vyčíslil dle obsahu spisu částkou 6 900 Kč (27 500 Kč – zaplacená částka 20 600 Kč). Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. V řízení pak nebyl prokázán spor o době plnění, která odpovídá možnostem žalovaného jako spotřebitele. Soud přiznal žalobkyni i zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny, když v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení zesplatněné jistiny dopisem ze dne 25. 4. 2023, na tuto výzvu pak žalovaný nijak nereagoval. Nárok na zákonný úrok z prodlení má oporu v ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající výši soud nárok žalobkyně zamítl. 5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posuzování úspěchu a neúspěchu soud přihlíží k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši příslušenství (úroku, úroku z prodlení) požadovaného účastníkem„ do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. Ve věci tak byl převážně úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 6. Lhůtu k plnění soud určil dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když v průběhu řízení nevyvstaly žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné lhůty k plnění.