11 C 193/2023-118 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 19 805 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 25. 1. 2017 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 18 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr ve sjednaných splátkách řádně nehradil, úvěr byl zesplatněn dopisem ze dne 23. 9. 2022. Dlužná pohledávka činí 17 313 Kč na jistině dluhu, poplatky ve výši 2 492 Kč, úrok ve výši 2 922,30 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 1 762,10 Kč za období od 24. 9. 2022 do 22. 5. 2023. Žalovaný na žádosti uvedl příjem ze zaměstnání ve výši 19 112 Kč, což odpovídá výpisu z účtu žalovaného, žalovaný v žádosti neuvedl žádné výdaje. Žalobkyně stanovila životní výdaje klienta po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na 6 147 Kč. Žalovaný měl v době úvěrové žádosti 5 úvěrů u žalobkyně se splátkami 3 120 Kč, 1 000 Kč, 3 224 Kč, 950 Kč a kontokorentní úvěr s limitem 18 000 Kč a splátkou 1 500 Kč. Nové splátkové zatížení bylo 10 694 Kč. Po odečtení nového splátkového zatížení žalovanému zbyla částka 8 418 Kč k pokrytí životních nákladů. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalobkyně a žalovaného. Žalobkyně se z jednání omluvila, žalovaný se bez omluvy nedostavil. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 4. Ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 25. 1. 2017, smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 25. 1. 2017, ceníku, všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr žalovanému ve výše úvěrového limitu ve výši 18 000 Kč. Žalovaný se zavázal platit roční úrok 16,9 %, výše měsíční splátky činila 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu, tj. 900 Kč. Dle výpisů z úvěrového účtu a podkladů pro soudní jednání žalovaný finanční prostředky opakovaně čerpal, celkem částku 50 486,40 Kč, řádně nesplácel. Dopisem ze dne 22. 8. 2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek. Dopisem ze dne 24. 9. 2022 žalobkyně oznámila žalovanému, že celá pohledávka je splatná ke dni 23. 9. 2022. Dle poštovního podacího archu byla zásilka podána k poštovní přepravě. Dopisy ze dne 24. 5. 2023 byl žalovaný vyzván k zaplacení zástupcem žalobkyně do pěti dnů s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Výzva byla dle poštovního podacího archu podána téhož dne k poštovní přepravě. 5. Z výpisů z účtů žalovaného za období předcházející poskytnutí úvěrů soud zjistil, že žalovaný měl příjem deklarovaný žalobkyní, ale hospodařil za pomoci povoleného přečerpání účtu. 6. Shora zjištěný stav soud posoudil podle práva. 7. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Žalobkyně vycházela z fiktivních výdajů, faktické výdaje žalovaného nezohlednila, a to za situace, kdy byl žalovaný značně zadlužen a z výpisů z účtů vyplývalo, že v období před poskytnutím úvěru žalovaný hospodařil s debetním zůstatkem za pomoci povoleného přečerpání účtu. Ze smlouvy o úvěru pak vyplývají i další závazky žalovaného kromě pravidelných splátek (např. cena za čerpání úvěru, náklady spojené s prodlením apod.). V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 tento soud uvedl, že údaje o životním minimu musí poskytovatel porovnat s od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18 a judikatury Nejvyššího soudu. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému byly finanční prostředky poskytnuty. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 50 486,40 Kč a zaplatil celkem částku 49 091,12 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 1 395,28 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr. V řízení nebyl prokázán spor, pokud jde o možnost žalovaného vrátit dlužnou jistinu. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění dle výzvy zástupce žalobkyně ze dne 24. 5. 2023, tj. od 1. 6. 2023. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl. 8. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého byl v řízení převážně úspěšný žalovaný. Soud při stanovení míry úspěchu a neúspěchu musí přihlížet i k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku požadovaného účastníkem„ do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. Žalovanému však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 9. Lhůtu k plnění soud určil v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.