11 C 202/2023-70 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 11 775,61 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 3. 11. 2021 smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit ve výši 10 000 Kč se sjednaným úrokem. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, úvěr byl zesplatněn dopisem ze dne 30. 7. 2022. Dlužná pohledávka činí jistinu ve výši 8 475,61 Kč, smluvní poplatky ve výši 3 300 Kč, úroky z prodlení ve výši 843,59 Kč od 31. 7. 2022 do 30. 5. 2023, úroky ve výši 502,9 Kč od 3. 11. 2021 do 30. 7. 2022. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, kdy výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. U žalovaného tak bylo vycházeno z výdajů 12 156,81 Kč. Příjem žalovaného činil 25 000 Kč. Žalovaný měl interní závazky s celkovou výší splátek 81,05 Kč. Žalovaný celkem čerpal částku 48 500 Kč a uhradil celkem částku 40 382,52 Kč. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalobkyně, která se z jednání omluvila. Žalovaný se k jednání nedostavil ani se neomluvil. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru [číslo] vydání a užívání karty ze dne 3. 11. 2021, produktových podmínek spotřebitelského úvěru, sazebníku soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr žalovanému s výší úvěrového rámce 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal platit roční úrok 12 % s výší minimální splátky 2 % z vyčerpaného úvěrového rámce. Dle výpisů ke kreditní kartě a platební historie žalovaný úvěr čerpal, řádně nesplácel. Dopisem ze dne 31. 7. 2022 žalobkyně oznámila žalovanému, že celou pohledávku zesplatnila a žalovaný byl vyzván k zaplacení do 15. 8. 2022. Dle platební historie žalovaný celkem čerpal 48 500 Kč. Dle poštovního podacího archu byla zásilka podána k poštovní přepravě dne 2. 8. 2022. Dopisem ze dne 31. 5. 2023 byl žalovaný vyzván zástupcem žalobkyně k zaplacení s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Výzva byla podána k poštovní přepravě 31. 5. 2023. 5. Ze žádosti o úvěr ze dne 3. 11. 2021 podepsané žalovaným soud zjistil, že průměrný měsíční příjem žalovaného za tři měsíce činil 25 000 Kč, příjem domácnosti 35 000 Kč, počet vyživovaných osob jedna, nezbytné měsíční náklady ve výši 0 Kč. 6. Shora zjištěný stav soud posoudil podle práva. 7. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Žalobkyně vycházela z fiktivních výdajů, faktické výdaje žalovaného nezohlednila, a to za situace, kdy žalovaný měl jednu vyživovací povinnosti a žalobkyně měla k dispozici výpisy z běžného účtu žalovaného. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18 a judikatury Nejvyššího soudu. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému byly ve smlouvě uvedené finanční prostředky poskytnuty. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 48 500 Kč a zaplatil celkem částku 40 382,52 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 8 117,48 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr. V řízení nebyl prokázán spor, pokud jde o možnost žalovaného vrátit dlužnou jistinu. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. Žalovaný se dostal do prodlení po uplynutí lhůty k vrácení celé částky dle výzvy ze dne 31. 7. 2022. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl. 8. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého byla v řízení převážně úspěšná žalobkyně. Soud při stanovení míry úspěchu a neúspěchu musí přihlížet i k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku požadovaného účastníkem„ do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. Při určení úspěchu a neúspěchu soud vycházel z toho, že celkově byla požadována částka zahrnující příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 13 793 Kč a žalobkyně byla úspěšná pro částku zahrnující i příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 9 685 Kč. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 70 %, žalovaný v rozsahu 30 %, žalobkyně má právo na náhradu 40 % svých nákladů (70 % 30 %) z celkových nákladů ve výši 2 070,50 Kč, tj. na částku 828 Kč Náklady žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna za zastupování účastníka advokátem za dva úkony právní služby po 300 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba), jeden úkon v poloviční výši 150 Kč (jednoduchá výzva k plnění), tři úkony právní služby po 100 Kč (§ 14b) a 21 % DPH ve výši 220,50 Kč. Žalovaný je povinen nahradit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. 9. Lhůtu k plnění soud určil v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, odůvodňující jinou lhůtu k plnění.