11 C 205/2022-82 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 46 565 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] dne 3. 6. 2019, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč bezhotovostním převodem na účet uvedený ve smlouvě. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli úrok za půjčené peněžní prostředky za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 43 952 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 18 000 Kč. Celkovou částku se zavázala uhradit v hotovosti v 36 měsíčních splátkách po 2 832 Kč Poslední splátka byla stanovena na 18. 6. 2022. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas a původní věřitel dluh zesplatnil. Celkem žalovaná uhradila částku 13 328 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 37 565 Kč, dlužný úrok ve výši 25 907 Kč za dobu řádného trvání smlouvy, dlužný částku za administrativní činnost ve výši 9 000 Kč, kapitalizované úroky ve výši 2 155,34 Kč (úrok ve výši 18,95 % ročně z dlužné jistiny od 23. 5. 2021 do 8. 9. 2021), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 938,34 Kč (z dlužné jistiny od 23. 5. 2021 do 8. 9. 2021). Původní věřitel vycházel z údajů uvedených žalovanou v zákaznické kartě a ověřil je doklady uvedeným v zákaznické kartě. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a žalovaná se k jednání nedostavila. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 31. 5. 2019 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 40 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku a úrok ve výši 43 952 Kč, administrativní poplatek ve výši 18 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou dlužnou částku 101 952 Kč v 36měsíčních splátkách po 2 832 Kč s tím, že první splátku je povinna zaplatit dle splátkového kalendáře. Původní věřitel se zavázal poskytnout finanční prostředky na účet žalované č. [bankovní účet]. Dle výpisu z účtu původního věřitele byla dne 3. 6. 2019 zaslána na účet žalované částka 40 000 Kč. Dopisem ze dne 10. 3. 2021 původní věřitel sdělil žalované, že ke dni 20. 4. 2021 se uvedený úvěr stane splatným z důvodu prodlení a žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužných splátek. Dopisem ze dne 22. 4. 2021 původní věřitel oznámil žalované, že její úvěr se stal splatným ke dni 22. 4. 2021 z důvodu prodlení Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 9. 2021 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 5. 10. 2021 vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalované a žalovaná byla vyzvána k úhradě celé dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu. Dle podacího lístku byla zásilka podána k poštovní přepravě dne 5. 10. 2021. Dopisem ze dne 13. 1. 2022 byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně. Dle podacího lístku byla upomínka podána k poštovní přepravě. Z karty zákazníka soud zjistil, že původní věřitel prověřoval příjmy žalované telefonicky, když žalovaná potvrdila příjem ve výši 17 000 Kč, výdaje ve výši 3 410 Kč, výdaje na nezaopatřené děti ve výši 2 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 4 000 Kč, splátky zápůjček ve výši 2 000 Kč a ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč. Žalovaná potvrdila, že je rozvedená, potvrdila nájemní bydlení, jedno nezaopatřené dítě, pracovní poměr na dobu neurčitou. Žalobkyně předložila výplatní pásky žalované, dle kterých činila její mzda za únor 2019 částku 22 042 Kč a za březen 2019 částku 21 937 Kč (zahrnují i prémie a odměny). Žalobkyně dále předložila neúplné výpisy z účtu žalované za březen 2019, kdy počáteční zůstatek činil 1 077 Kč a konečný zůstatek 17 518 Kč a za duben 2019, kdy konečný zůstatek činil 2 378 Kč. Z předložených částí výpisu nelze ověřit platby na bydlení a další výdaje. Dále předložila výpis ze systému REPI, podle které si žalovaná v roce 2016 půjčila devět mikropůjček, které měly být splaceny do jednoho měsíce, u kterých nebyly evidovány žádné částky po splatnosti. Z vnitřního informačního systému soud zjistil, že proti žalované byla po uzavření smlouvy o úvěru vedena řada sporů o zaplacení částek vyplývajících ze smluv o úvěru či zápůjček. 4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované též předložením dokladů ze strany žalované. Z předložených dokladů vyplývá, že žalovaná hospodařila tak, že minimálně ve dvou měsících, které předcházely uzavření smlouvy o úvěru (únor 2019, duben 2019), nedosáhl zůstatek na jejím účtu sjednané měsíční splátky. Předložené doklady neumožňují učinit závěr o skutečné výši dalších nákladů uváděných žalovanou. Původní věřitel pak nedostatečně prověřoval úvěrové zatížení žalované i v jiných dlužnických registrech, když žalovaná uváděla aktuální závazky se splátkami ve výši 2 000 Kč. Původní věřitel tak neprověřoval úvěruschopnost žalované řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Původní věřitel jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu