11 C 207/2023-85 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 145 044,64 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 29. 11. 2021 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč se sjednaným úrokem ve výši 17,2 %. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, úvěr byl zesplatněn dopisem ze dne 23. 1. 2023. Dlužná pohledávka činí jistinu ve výši 142 114,64 Kč, smluvní poplatky ve výši 2 930 Kč, úroky z prodlení ve výši 9 237,41 Kč za období od 24.1.2023 do 29. 6. 2023, úroky ve výši 10 522,30 Kč. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, kdy výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 19 588 Kč. Žalovaný na úvěr uhradil splátky v celkové výši 29 792,15 Kč. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti zástupce žalobkyně a žalovaného. Žalobkyně se z jednání omluvila a žalovaný se bez omluvy nedostavil. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 4. Ze žádosti o úvěr ze dne 29. 11. 2021, smlouvy o úvěru ze dne 29. 11. 2021, všeobecných a základních produktových podmínek spotřebitelského úvěru, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, sazebníku soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr žalovanému ve výši 150 000 Kč bez uvedení účelu. Žalovaný se zavázal platit roční úrok 17,2 %, výše měsíční anuitní splátky činila 3 172,16 Kč (zahrnovala i úhradu pojištění 286 Kč). Dle výpisů z úvěrového účtu a výpisu z běžného účtu žalovaný úvěr čerpal, řádně nesplácel. Dopisem ze dne 25. 1. 2023 žalobkyně oznámila žalovanému, že celá pohledávka je splatná ke dni 23. 1. 2023 a žalovaný byl vyzván k zaplacení do 8. 2. 2023. Dle poštovního podacího archu byla zásilka podána k poštovní přepravě dne 26. 1. 2023. Dopisem ze dne 30. 6. 2023 byl žalovaný vyzván právním zástupcem žalobkyně k zaplacení s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Výzva byla podána k poštovní přepravě 30. 6. 2023. 5. Ze žádosti o úvěr ze dne 29. 11. 2021 podepsané žalovaným soud zjistil, že průměrný měsíční příjem žalovaného za tři měsíce činil 19 588 Kč, což vyplývá i z výpisů z účtu žalovaného vedeného u žalobkyně za období tří měsíců před poskytnutí úvěru, počet vyživovaných osob nula, nezbytné měsíční náklady ve výši 0 Kč. Z výpisů z běžného účtu žalovaného dále vyplývalo, že žalovaný hospodařil před poskytnutím úvěru tak, že za měsíce srpen, září a říjen 2021 jeho zůstatek na účtu nikdy nedosáhl výše shora uvedené splátky úvěru. 6. Shora zjištěný stav soud posoudil podle práva. 7. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Žalobkyně vycházela z fiktivních výdajů, faktické výdaje žalovaného nezohlednila, a to za situace, kdy žalovanému nevycházely finanční prostředky na splátku ve výši 3 172,16 Kč. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18 a judikatury Nejvyššího soudu. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému byly ve smlouvě uvedené finanční prostředky poskytnuty. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 150 000 Kč a zaplatil celkem částku 29 792,15 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 120 207,85 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr. V řízení nebyl prokázán spor, pokud jde o možnost žalovaného vrátit dlužnou jistinu. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. Žalovaný se dostal do prodlení po uplynutí lhůty k vrácení celé částky dle výzvy ze dne 25. 1. 2023. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl. 8. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého byla v řízení převážně úspěšná žalobkyně. Soud při stanovení míry úspěchu a neúspěchu musí přihlížet i k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku požadovaného účastníkem„ do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. Při určení úspěchu a neúspěchu soud vycházel z toho, že celkově byla požadována částka zahrnující příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 174 025,29 Kč (když úrok z prodlení požadovaný do zaplacení ke dni vyhlášení rozsudku činí 9 220,94 Kč a žalobkyně byla úspěšná pro částku zahrnující i příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 134 435 Kč (když úrok z prodlení do zaplacení ke dni vyhlášení rozsudku činí 14 227,35 Kč). Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 77 %, žalovaný