11 C 229/2023-66 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 83 199,47 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že společnost , právnická osoba, . (dále jen „původní věřitel“) uzavřela se žalovaným dne 10. 12. 2020 smlouvu o hotovostním úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč, který se zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Úvěr byl úročen roční sazbou ve sjednané výši 8,49 % ročně. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, úvěr byl zesplatněn dopisem ze dne 10. 5. 2023. Ke dni zesplatnění činila dlužná pohledávka nesplacenou jistinu ve výši 79 599,14 Kč, neuhrazené úroky 2 100,33 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč. Původní věřitel vycházel při poskytnutí úvěru z příjmu žalovaného jako podnikatele ve výši 24 600 Kč a z výše měsíčních výdajů 18 500 Kč. Na základě projektu fúze ze dne 4. 5. 2021 došlo k fúzi sloučením společnosti , Jméno zainteresované osoby 0/0, a. s. jakožto nástupnické společnosti s původním věřitelem jakožto společností zanikající.2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když žalobkyně se k jednání nedostavila a žalovaný se z jednání omluvil., právnická osoba, listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.4. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, smlouvy o hotovostním úvěru č. , hodnota, ze dne 10. 12. 2020, úvěrových podmínek, splátkového kalendáře, obchodních podmínek, kopie občanského průkazu žalovaného, potvrzení o zaslání potvrzovací SMS soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal platit úrok ve výši 8,49 % ročně. Úvěr se zavázal hradit v měsíčních splátkách ve výši 5 992 Kč. Dle potvrzení o vyplacení úvěru ze dne 12. 5. 2023 a dle sdělení , právnická osoba, . ze dne 29. 11. 2023 byl úvěr čerpán v plné výši dne 10. 12. 2020. Dle splátkového kalendáře žalovaný uhradil celkem částku 149 800 Kč. Dopisem ze dne 10. 5. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě celé dlužné částky nejpozději do deseti dnů. Výzva byla podána k poštovní přepravě dne 11. 5. 2023. Dopisem ze dne 19. 6. 2023 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. Výzva byla podána dne 20.6.2023 k poštovní přepravě. Žalobkyně předložila celkem sedm výpisů z účtů, a to dva výpisy z běžných osobních účtů a pět výpisů z firemních účtů vedených u , právnická osoba, . Dle osobního účtu č. , č. účtu, , který je dle sdělení , právnická osoba, . prokazatelně žalovaného, činil zůstatek od 1. 8. 2020 do 26.11. 2020 částku – 90 229 Kč, disponibilní zůstatek 9 771 Kč (za srpen pak z účtu odešla celkem částka přes 100 000 Kč a přišla částka přes 100 000 Kč a rozdíl nedosáhl výše splátky). Z účtu pak odcházely pravidelné platby (např. ve výši 2 000 Kč označené jako „mamka , Anonymizováno, “, ve výši 10 000 Kč označené jako „, Anonymizováno, “, ve výši 11 000 Kč označené jako „, Anonymizováno, “). Dle osobního účtu č. , č. účtu, činil zůstatek za období od 1. 8. 2020 do 26. 11. 2020 částku 1 495 Kč. Na firemních účtech byly buď nepatrné zůstatky, záporný zůstatek -283 417 Kč a v jednom případě zůstatek 161 523 Kč. Vyplývalo z nich též, že žalovaný splácí úvěr. Dle výpisu aplikace původního věřitele o vyplněných údajích žalovaného domácnost žalovaného tvořily dvě osoby, další příjem domácnosti činil 11 200 Kč, výdaje domácnosti celkem 18 500 Kč, z toho na bydlení (forma bydlení uvedena nájem) 3 630 Kč, kolonka, zda se partner podílí na nákladech domácnosti, zůstala nevyplněna. Vývoj zadlužení za poslední rok -5 044 Kč. Dle výpisu z obchodního rejstříku na základě projektu fúze ze dne 4. 5. 2021 došlo k fúzi sloučením společnosti , Jméno zainteresované osoby 0/0, a. s. jako nástupnické společnosti s původním věřitelem jako společností zanikající.5. Shora zjištěný stav soud posoudil podle práva.6. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Na uvedenou smlouvu se vztahují též ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Nebylo prokázáno, že by smlouva byla uzavřena se žalovaným jako podnikatelem, když původní věřitel označil žalovaného ve smlouvě rodným číslem a bydlištěm a též prověřoval jeho úvěruschopnost. Žalobkyně se k jednání nedostavila a soud nemohl poskytnout žalobkyni poučení k doplnění tvrzení a označení důkazů k prokázání úvěruschopnosti žalovaného. Poučení soud poskytuje zásadně při jednání. V řízení bylo prokázáno výpisy z účtů, že měsíční příjmy a výdaje neodpovídaly příjmům a výdajům, ze kterých vycházel původní věřitel, nevyplývalo z nich, v jaké výši platil žalovaný nájem apod. Nebylo zřejmé, zda byla úvěruschopnost prověřována i z jiných zdrojů (např. dlužnických registrů). Předložené důkazy neposkytovaly podklad pro posouzení, zda poskytovatel úvěru dostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 tento soud uvedl, že údaje o životním minimu musí poskytovatel porovnat s od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Toto porovnání původní věřitel ponechal bez dalšího vyjasnění. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Původní věřitel jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.). Soud vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18 a judikatury Nejvyššího soudu. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému ve smlouvě uvedené finanční prostředky byly poskytnuty. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 200 000 Kč a zaplatil celkem částku 149 800 Kč, činí výše bezdůvodného obohacení částku 50 200 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr. V řízení nebyl prokázán spor, pokud jde o možnost žalovaného vrátit jistinu. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. Žalovaný se dostal do prodlení po uplynutí lhůty k vrácení částek dle výzvy ze dne 10. 5. 2023, kdy měl plnit nejpozději do 22. 5. 2023. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.7. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měla žalobkyně cca st