11 C 272/2022-54 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 28 110,92 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o úvěru [číslo] dne 15. 12. 2019, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli částku 12 888 Kč, jež představuje součet kapitalizovaného úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasního poplatku. Celkovou částku se zavázal uhradit v měsíčních splátkách. Splatnost poslední splátky připadla na den 15. 2. 2021. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Žalovaný uhradil celkem částku 2 499,99 Kč. Původní věřitel postoupil pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném nesplacenou jistinu ve výši 13 758,06 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 2 828,94 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 6 691,11 Kč, inkasní poplatek 2 457,97 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 268,97 Kč (celkem částku 10 418,05 Kč), paušální náklady spojené s vymáháním 473 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení od 16. 2. 2021 do 29. 11. 2021 ve výši 889,37 Kč, smluvní pokutu ve výši 3 934,81 Kč. Dále žalobkyně žádala zákonný úrok z prodlení z jistiny do zaplacení. Schopnost žalovaného splácet byla ověřovaná původním věřitelem na základě žádosti o úvěr. Údaje byly ověřeny předloženými doklady. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a žalovaný se k jednání nedostavil. 3. Ze žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 15.12.2019 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, celkové náklady spotřebitelského úvěru činily 12 888 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou částku ve výši 27 888 Kč v 14 splátkách po 1 992 Kč splatných 15. dne v kalendářním měsíci. Součástí smlouvy je i předpis splátek. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí částky v hotovosti. Ze žádosti o úvěr ze dne 15. 12. 2019 podepsané žalovaným soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalovaného z výplatních pásek a pracovní smlouvy, kdy žalovaný potvrdil příjem ve výši 18 158 Kč a výdaje ve výši 4 410 Kč na bydlení a energie. Další výdaje nebyly vyplněny. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, dohody o úplatě za postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek ze dne 11. 1. 2022 vzal soud za prokázané, že původní věřitel pohledávku z výše uvedené smlouvy postoupil žalobkyni a postoupení bylo oznámeno žalovanému. Zároveň byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 10 dnů po obdržení dopisu. Oznámení bylo dle podacího lístku podáno k poštovní přepravě dne 12. 1. 2022. Dopisem ze dne 2. 5. 2022 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. Oznámení bylo dle podacího lístku podáno k poštovní přepravě. 4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného též předložením dokladů ze strany žalovaného, ale jen pokud jde o příjmy. Nezjišťoval celkové výdaje žalovaného a neprověřoval je. Nebylo dále prokázáno, že by žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného v databázi dlužníků. Původní věřitel tak neprověřoval úvěruschopnost řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Původní věřitel jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpal. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 15 000 Kč a žalovaný zaplatil 2 499,99 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 12 500,01 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodné