11 C 280/2022-45 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala žalobu, ve které se domáhala po žalovaném zaplacení částky 7 771,83 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 1. 6. 2022 on-line smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 4 000 Kč bankovním převodem na účet žalovaného, která měla být splacena nejpozději do 1. 9. 2021 ve třech splátkách spolu s úrokem a poplatkem za správu, celkem částka 7 606 Kč. Žalobkyně popsala postup uzavření smlouvy, kdy zejména žalovaný zaslal žalobkyni ověřovací poplatek ve výši 1 Kč, který slouží k ověření účtu žalovaného. Žalobkyně dále žádala smluvní pokutu za prodlení ve výši 165,83 Kč. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, kdy vycházela z příjmu žalovaného ve výši 19 965 Kč a z pravidelných výdajů na stravu a hygienu 2 500 Kč, výdajů na dopravu 1 500 Kč, na telefon a internet 300 Kč, splátek úvěrů ve výši 2 000 Kč u [příjmení] [jméno] a jiných výdajů ve výši 1 000 Kč. Žalovaný uvedl, že žije u rodičů, pro posouzení úvěruschopnosti žalobkyně vycházela z částky 3 902 Kč. Žalobkyně vycházela z výdajů celkem ve výši 11 202 Kč. Nebyl nalezen žádný záznam o vedení exekučního řízení nebo insolvenčního řízení. 2. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalovaného, který se nedostavil, ani se neomluvil. 3. Ze smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] ze dne 1. 6. 2022, splátkového kalendáře, všeobecných obchodních podmínek, výpočtu RPSN, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, protokolu o podpisu smluvních dokumentů soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 4 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou částku ve výši 7 606 Kč ve třech splátkách po 2 535,25 Kč, když poslední splátka byla splatná dne 1. 9. 2022 Součástí smlouvy je i splátkový kalendář. Dle žádosti o úvěr ze dne 1. 6. 2022 žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, jeho příjem činí 21 000 Kč, měsíční výdaje na bydlení jsou nulové, náklady na stravu, hygienu a ošacení činí 2 500 Kč, na dopravu 1 500 Kč, na telefon 300 Kč, splátky úvěrů činí 2 000 Kč. Dle e-mailové komunikace žalovaný uvedl, že splátky na úvěr u [příjmení] credit hradí z bankovního účtu přítelkyně a kromě již uvedených výdajů hradí 1 000 Kč na pojištění auta. Dle pracovní smlouvy byl žalovaný zaměstnán na dobu neurčitou, dle výplatních pásek činila jeho průměrná měsíční mzda 19 964,6 Kč. Dle výpisu z běžného účtu za leden, únor a duben 2022 byl konečný zůstatek na účtu žalovaného nulový, když za celou historii účtu od 1. 1. 2022 činil kreditní obrat 13 Kč. Dle výpisu z registru SOLUS nebyly u žalovaného uvedeny žádné osobní údaje. Z výpisu z internetového bankovnictví žalobkyně, výdajového pokladního dokladu a zprávy [právnická osoba] ze dne 18. 1. 2023 soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalovanému 1. 6. 2022 na jeho účet č. [bankovní účet] částku 4 000 Kč. Z vnitřního informačního systému soudu soud zjistil, že na žalovaného byla dne 10. 6. 2022 podána žaloba společností [právnická osoba] o zaplacení částky 7 780,76 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky ze smlouvy o úvěru. Dopisem ze dne 1. 9. 2022 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně a vyzván k zaplacení žalované částky do 11. 9.2022. Oznámení bylo dle podacího lístku podáno k poštovní přepravě dne 2. 9. 2022. 4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného též předložením dokladů ze strany žalovaného. Výdaje žalovaného však byly prověřeny formálně, když z předložených výpisů z účtu vyplývalo, že na účtu měl žalovaný nepatrný zůstatek. Na tento účet nedocházela mzda žalovaného a žalovaný s účtem fakticky nehospodařil. Celkové výdaje na ošacení, stravu a další výdaje ve výši 2 500 Kč vzbuzují pochybnost. Žalobkyně vycházela z předpokládaných výdajů. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpal. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 4 000 Kč a žalovaný ničeho nezaplatil, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 4 000 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3