9 C 169/2022-115 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 150 670 Kč s příslušenstvím, náklady spojené s uplatněním pohledávek ve výši 8 400 Kč a náhradu nákladů řízení. Svůj nárok odůvodnila tím, že předmětem její činnosti je provozování taxislužby v [obec] a za tímto účelem uzavírá s jednotlivými řidiči, kteří jsou OSVČ, franchisingové smlouvy, na základě kterých se zavazuje poskytnout řidičům služby dispečinku a motorové vozidlo do užívání (a případně i jiné služby) a řidiči se následně za tyto služby zavazují hradit měsíční úplatu. Takto žalobkyně uzavřela s žalovaným franchisingovou smlouvu č. I na období od 15. 11. 2018 do 15. 12. 2020 (která však byla ze strany žalovaného předčasně ukončena) a smlouvu č. II na období od 2. 3. 2020 do 2. 3. 2021. Na základě smlouvy č. I se žalovaný zavázal hradit žalobkyni úplatu ve výši 31 900 Kč měsíčně za služby dispečinku (tj. dodávání klientů k přepravě) a za nájem věcí movitých a vozidla. Na základě smlouvy č. II se žalovaný zavázal hradit žalobkyni úplatu ve výši 30 400 Kč měsíčně za služby dispečinku a za nájem věcí movitých a vozidla. Výše úplaty planoucí ze smlouvy č. II byla následně snížena počínaje měsícem dubnem 2020 na částku 22 453 Kč z důvodu vzniklé pandemie onemocnění covid-19 a v této souvislosti vzniklých restrikcí, které měly za následek rapidní pokles turistického ruchu a zájmu na využívání služeb taxislužby. V průběhu těchto smluvních vztahů se však žalovaný dostal do prodlení s řádnou úhradou úplat, a to za měsíc leden 2020 ve výši 30 799 Kč, za měsíc únor 2020 ve výši 31 900 Kč, za měsíc březen 2020 ve výši 15 612 Kč, za měsíc duben 2020 ve výši 22 453 Kč, za měsíc květen ve výši 22 453 Kč, za měsíc červen 2020 ve výši 22 453 Kč a dále žalobkyni neuhradil zaplacenou spoluúčast pojišťovně z důvodu způsobené dopravní nehody ve výši 5 000 Kč. 2. Žalovaný s nároky žalobkyně nesouhlasil a současně proti nárokům plynoucím ze smlouvy č. I. vznesl námitku nedostatku věcné příslušnosti okresního soudu v Lounech, neboť tato smlouva obsahuje rozhodčí doložku, která zakládá pravomoc, v případě sporu z této smlouvy, Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Vzhledem k tomu, že uvedená námitka žalovaného byla soudem posouzena jako důvodná podle § 106 o.s.ř., bylo rozhodnuto usnesením č.j. 9 C 169/2022-104 ze dne 17. 5. 2023, že se řízení částečně zastavuje ohledně nároky plynoucí ze smlouvy č. I, a sice ohledně zaplacení částky 30 799 Kč a 31 900 Kč představující dlužné úplaty, dále ohledně částky 5 000 Kč plynoucí ze spoluúčasti pojistného plnění a částky 3 600 Kč jakožto nákladů spojených s uplatněním uvedených pohledávek. Usnesení nabylo právní moci dne 26. 6. 2023 a žalobkyně se tedy ohledně těchto pohledávek měla obrátit na věcně příslušný rozhodčí soud a námitkami žalovaného, které se vztahovaly k těmto pohledávkám, se tedy již soud dále nezabýval (otázka odstoupení od smlouvy, námitka promlčení atp.). Co se týče nároků žalobkyně plynoucí ze smlouvy č. II, která nadále zůstala předmětem tohoto řízení, tak žalovaný namítal, že úplata nebyla z jeho strany hrazena, neboť žalobkyně neplnila své závazky ze smlouvy a neposkytovala žalovanému řádně služby dispečinku tak, že nezajišťovala dostatečný přísun zákazníků, kvůli čemuž byl žalovaný bez dostatečných finančních prostředků a nemohl tedy ani úplaty hradit. Navíc mělo docházet k částečným úhradám úplat ze strany žalobkyně prováděním zápočtů na základní úplaty, a proto rovněž nesouhlasí nyní požadované dlužné částky úplat. 3. Soud ve věci provedl všechny účastníky navržené či předložené důkazy ze kterých učinil příslušná skutková zjištění a provedl jejich náležité zhodnocení, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti. V tomto rozsudku se soud však z výše uvedených důvodů zabývá pouze důkazy, které se vztahují k nárokům žalobkyně, které zůstaly předmětem řízení po jeho částečném zastavení. 4. Ze shodných tvrzení účastníků má soud za prokázáno, že tito platně a účinně dne [datum] uzavřeli smlouvu, která je označena jako franchisingová, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému motorové vozidlo k provozu služeb taxislužby v [obec] a zajišťovat žalovanému služby dispečinku, tj. předávat žalovanému informace o zákaznících, kteří si u žalobkyně objednali přepravu. Žalovaný si pak od těchto zákazníků vybíral příslušnou odměnu za přepravu podle ceníku a ujeté vzdálenosti a za tyto poskytované služby, poskytnutí vozidla a dalších služeb se zavázal žalobkyni platit úplatu ve výši 30 400 Kč měsíčně včetně DPH. Žalovaný měl rovněž možnost přijímat a převážet své vlastní zákazníky tvz.„ z ulice“ bez omezení. Uvedené skutečnosti plynou ze smlouvy ze dne [datum] včetně příloh a shodných tvrzení účastníků, na základě kterých je rovněž prokázáno, že tato smlouva byla mezi účastníky ukončena ke dni [datum] vzájemnou dohodou, ačkoli původně byla smlouva uzavřena na dobu určitou, a sice do [datum]. Daná smlouva je pak soudem posouzena jako nepojmenovaná podle § 1746 odst. 2 z.č. 89/2012 Sb. přičemž se na tuto smlouvu nevztahují ustanovení o spotřebitelských smlouvách, neboť tato byla uzavřena mezi podnikajícími subjekty v rámci jejich podnikatelských činností. Z obecně známých skutečností a shodných tvrzení účastníků je dále prokázáno, že v krátké době po uzavření předmětné smlouvy propukla světová pandemie COVID19 v důsledku čehož docházelo na základě vládních nařízení k utlumení či úplnému pozastavení prakticky všech odvětví poskytujících služby a razantnímu omezení volnému pohybu osob, což mělo v této věci za následek razantní úbytek zákazníků, což se žalobkyně snažila částečně kompenzovat snížením základní úplaty na 22 453 Kč měsíčně a zajištěním rozvozu potravin, což plyne z předložených faktur [číslo] ze vzájemné komunikace a rovněž ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], bývalého kolegy žalovaného. 5. Soud se dále zabýval jednotlivými námitkami žalované proti žalovaným nárokům žalobkyně, a sice proti požadavku na úhradu úplaty za měsíce březen, duben, květen a červen 2020. Žalovaný namítal, že ze strany žalobkyně docházelo k započtení pohledávek, čímž mělo dojít ke snížení požadovaných částek a že by žalobkyně na tyto úplaty neměla mít vůbec nárok, neboť žalovanému neposkytovala smluvené služby řádně. Ohledně druhé námitky soud shledává tuto za neprokázanou, neboť žalovanému bylo v tomto smyslu poskytnuto řádné pouční podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., aby doplnil skutková tvrzení a důkazy k prokázání těchto skutečností s poučením na následky nevyhovění této výzvy. soud musí konstatovat, že ani po tomto poučení žalovaný neprokázal, že by ze strany žalované došlo zaviněně k neplnění povinností ze smlouvy, neboť žalovaný měl i nadále k dispozici vozidlo až do doby, kdy jej odevzdal dne [datum] a byly mu dále poskytovány služby dispečinku, byť ve značně omezené míře, což bylo způsobeno objektivními okolnostmi, které měly negativní dopad na všechna podnikání ve službách, za což byly ze strany státu poskytovány příslušné kompenzace. Ze smlouvy č. II ani z jejích příloh pak nevyplývá pro žalobkyni žádný minimální objem zakázek, které by byla povinna žalovanému přidělovat, jak na to nesprávně poukazoval žalovaný, a sice na odstavec 3.5. všeobecných obchodních podmínek (příloha č. I smlouvy), neboť zde stanovená povinnost 150 zakázek měsíčně stíhá žalovaného a nikoli žalobkyni. Naopak ze zjištěných skutečností vyplývá, že žalobkyně měla snahu celkovou nepříznivou situaci svým obchodním partnerům alespoň částečně ulehčit, a to poskytnutím slevy z ceny základní úplaty a snahou o zajištění náhradního výdělku rozvozem potravin, byť se toto opatření jevilo jako nedostatečné a nepříliš finančně ohodnocené. Z výpovědi svědka [příjmení] pak rovněž vyplynulo, že všichni obchodní partneři, tedy i žalovaný, měli možnost nastalou situaci řešit s žalobkyní několika způsoby, a to doplatit dlužné úplaty a pokračovat ve stávající činnosti, nebo převzít leasing na zapůjčené vozidlo, případně vozidlo odevzdat a spolupráci ukončit, přičemž svědek zvolil posledně zmíněnou variantu, kterou nakonec zvolil i žalovaný, nicméně až ke dni 30. 6. 2020, přičemž si musel být vědom toho, že za dobu, po kterou užíval vozidlo, jej stíhá smluvní povinnost hradit měsíční úplatu. Z žalovaným předložených daňových přiznání za roky 2019 a 2020 sice vyplývá pokles celkových příjmů, ale pro danou věc toto nepředstavuje žádné relevantní zjištění. Z uvedených skutečností pak vyplývá, že soud tuto námitku žalovaného považuje za nedůvodnou. Co se týče námitky, že žalovaná částka nesouhlasí se skutečným stavem, neboť žalobkyně na faktury provedla dílčí zápočty blíže nespecifikovaných pohledávek, soud podrobně porovnal jednotlivá oznámení o zápočtech s předmětnými fakturami a bylo zjištěno, že z žalovaných faktur za měsíční úplaty byl proveden pouze zápočet v dubnu částkou 1 084 Kč a v květnu částkou 688 Kč a to pouze vždy na fakturu [číslo] tj. zápočet byl proveden pouze na vyú