11 C 107/2024-53 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 34 396 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, ., IČO 243744 (dále jen „původní věřitel“) smlouvu o úvěru č. , hodnota, dne 7. 12. 2021, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli úhrady za služby. Celkovou částku 27 888 Kč se zavázala uhradit v 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč, poslední splátka byla splatná dne 7. 2. 2023. Žalovaná uhradila celkem 1 992 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 13 974,23 Kč, dlužnou část úhrad za služby ve výši 11 921,77 Kč, smluvní pokuty ve výši 8 500 Kč, kapitalizované úroky ve výši 1 025,85 Kč, dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 801,02 Kč (z dlužné jistiny do 11. 7. 2023). Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované. Vycházel z údajů uvedených žalovanou v zákaznické kartě a ověřil je doklady uvedeným v zákaznické kartě.2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. za přítomnosti zástupce žalobkyně. Žalovaná se k jednání nedostavila.3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, dne 7. 12. 2021 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku včetně částky ve výši 12 888 Kč, která zahrnuje úrok ve výši 761 Kč, částku za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení ve výši 2 077 Kč, za inkaso plateb ve výši 2 700 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou částku ve výši 27 888 Kč v měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí finanční částky ve výši 15 000 Kč v hotovosti. Ze žádosti o úvěr ze dne 7. 12. 2021 podepsané žalovanou soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalované z pracovní smlouvy a výplatních pásek, kdy žalovaná potvrdila svůj příjem ve výši 19 006 Kč a výdaje na bydlení a energie ve výši 1 500 Kč, na dopravu, jídlo, osobní náklady ve výši 3 860 Kč, srážky ze mzdy 600 Kč, telefon 200 Kč, celkem měsíční výdaje ve výši 6 160 Kč. Žalovaná uvedla nájemní bydlení. Ze smlouvy ze dne 24. 8. 2021 a mzdových lístků soud zjistil, že žalovaná měla uzavřenu pracovní smlouvu a dosahovala příjmu uvedeného v žádosti o úvěr, ze mzdy jí byly prováděny srážky ve výši 600 Kč. Dle čestného prohlášení ze dne 7. 12. 2021 žalovaná prohlásila, že sdělila původnímu věřiteli přesné a pravdivé informace o své finanční situaci.4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2023 vzal soud za prokázané, že pohledávka z výše uvedené smlouvy byla postoupena žalobkyni a původní věřitel oznámil postoupení pohledávky žalované. Dopisem ze dne 1. 11. 2023 byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně, a to ve lhůtě do 16. 11. 2023. Oznámení bylo dle podacího lístku podáno k poštovní přepravě.5. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, jejichž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované též předložením dokladů ze strany žalované, které se týkaly příjmu ze zaměstnaneckého poměru. Výdaje žalované nebyly nezávisle na žalované ověřeny (např. předložením nájemní smlouvy apod.), když deklarované výdaje žalované na bydlení ve výši 1 500 Kč vzbuzují pochybnost. Z jiných zdrojů nebyla úvěruschopnost ověřována, i když ze žádosti o úvěr a mzdových lístků vyplývalo, že jsou prováděny srážky na další závazek. Původní věřitel tak neprověřoval úvěruschopnost žalované řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Původní věřitel jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18 a judikatury Nejvyššího soudu. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 15 000 Kč a žalovaná zaplatila celkem částku 1 992 Kč, soud určil bezdůvodné obohacení ve výši 13 008 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. Mezi účastníky pak nebyl prokázán spor ohledně možnosti žalované vrátit poskytnutou jistinu. Na platnost postoupení pohledávek nemá vliv jiná právní kvalifikace nároku provedeného soudem. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. I když je smlouva neplatná, tak žalovaná byla v předžalobní výzvě, jejíž odeslání bylo prokázáno, vyzvána k vrácení dlužné částky a již ze smlouvy bylo zřejmé, že uplynula sjednaná splatnost závazku. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.6. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého byla v řízení převážně úspěšná žalovaná. Soud při stanovení míry úspěchu a neúspěchu musí přihlížet i k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku požadovaného účastníkem „do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. Žalované však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.