11 C 150/2024-50 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 13 057,48 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitel“), smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, dne 3. 1. 2022, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli kromě poskytnutých peněžních prostředků i částku 8 917 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků a další poplatky. Celkovou částku se zavázala uhradit v hotovosti ve splátkách, když poslední splátka byla splatná dne 2. 1. 2023. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Žalovaná uhradila celkem částku 5 700 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 7 783,21 Kč, dlužnou část poplatku ve výši 5 274,27 Kč, kapitalizované úroky ve výši 1 081,81 Kč (úrok ve výši 18,24 % ročně z dlužné jistiny od 3. 1. 2023 do 27. 9. 2023), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 014,61 Kč (z dlužné jistiny od 27. 11. 2022 do 27. 9. 2023). Původní věřitel ověřil před uzavřením smlouvy majetkovou situaci žalované doklady uvedenými v zákaznické kartě. Tyto doklady nemá k dispozici, když se předkládají pouze při uzavírání smlouvy.2. Soud věc projednal bez přítomnosti zástupce žalobkyně a žalované.3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, ze dne 3. 1. 2022 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku včetně poplatků v celkové výši 8 917 Kč, který zahrnuje úrok ve výši 5 101 Kč, odměnu za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 316 Kč a odměnu za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou částku ve výši 18 917 Kč v 52týdenních splátkách po 364 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí poskytnuté částky v hotovosti. Ze zákaznické karty ze dne 3. 1. 2022 podepsané žalovanou soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalované ze složenek, nájemní smlouvy, SIPO, rozhodnutí o přiznání dávky, kdy žalovaná potvrdila svůj čistý příjem ve výši 10 000 Kč, další čistý příjem domácnosti ve výši 15 000 Kč a výdaje ve výši 6 000 Kč. Žalovaná uvedla nájemní bydlení, je svobodná, má dvě vyživovací povinnosti, je na mateřské dovolené. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, a oznámení o postoupení pohledávek vzal soud za prokázané, že pohledávka z výše uvedené smlouvy byla postoupena žalobkyni a původní věřitel oznámil postoupení pohledávky žalované. Zároveň byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. Oznámení bylo dle podacího lístku podáno k poštovní přepravě. Dopisem ze dne 15. 2. 2024 byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně. Oznámení bylo dle podacího lístku podáno k poštovní přepravě.4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované též předložením dokladů ze strany žalované. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici a nemohly být soudem ověřeny. Celkové výdaje ve výši cca 6 000 Kč včetně nákladů na nájemní bydlení při dvou vyživovacích povinnostech jsou nereálné. Finanční prostředky byly poskytnuty osobě, která byla nezaměstnaná, závislá na rodičovském příspěvku, jejíž majetkové poměry neumožňovaly hradit výše uvedené splátky ve výši cca 1 456 Kč měsíčně (364 Kč týdně). Jiné příjmy domácnosti nebyly ověřeny. Původní věřitel tak neprověřoval úvěruschopnost žalované řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Původní věřitel jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná. Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18 a judikatury Nejvyššího soudu. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalované byla poskytnuta částka 10 000 Kč a žalovaná zaplatila celkem částku 5 700 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 4 300 Kč (10 000 Kč – 5 700 Kč). Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. V řízení nebyl prokázán spor o možnosti žalované vrátit dlužnou jistinu. Na platnost postoupení pohledávky nemá vliv jiná právní kvalifikace postoupeného nároku soudem. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. rozsudku. I když je smlouva neplatná, tak žalovaná byla v oznámení o postoupení pohledávky vyzvána k vrácení celé dlužné částky a již ze smlouvy bylo zřejmé, že ke dni 2. 1. 2023 měla vrátit celou poskytnutou částku. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého byla v řízení převážně úspěšná žalovaná. Soud při stanovení míry úspěchu a neúspěchu musí přihlížet i k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku požadovaného účastníkem „do zaplacení“ ve výši stanovené ke dn