11 C 234/2023-66 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 23 611,02 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o úvěru [číslo] dne 6. 2. 2021, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnuté finanční prostředky a poplatek ve výši 9 355 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v týdenních splátkách. Splatnost poslední splátky připadla na den 18. 12. 2021. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Žalovaný uhradil celkem částku 2 300 Kč. Původní věřitel postoupil pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném nesplacenou jistinu, poplatky, smluvní pokutu, náklady na uplatnění pohledávky. Dále žalobkyně žádala úrok a zákonný úrok z prodlení z jistiny do zaplacení. Schopnost žalovaného splácet byla ověřovaná původním věřitelem na základě údajů na zákaznické kartě. Žalovaný uhradil celkem částku 2 300 Kč. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se z jednání omluvil a žalovaný se k jednání nedostavil. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] dne 6. 2. 2021 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, celkové náklady spotřebitelského úvěru činily 8 005 Kč, žalovaný se dále zavázal zaplatit pojištění ve výši 1 350 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou částku ve výši 19 355 Kč v 45 splátkách po 431 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí částky v hotovosti. Ze zákaznické karty ze dne 6. 2. 2021 podepsané žalovaným soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalovaného z výplatních pásek a pracovní smlouvy, kdy žalovaný potvrdil příjem ve výši 17 916 Kč a výdaje ve výši 10 000 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2022 a oznámení o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2022 vzal soud za prokázané, že původní věřitel pohledávku z výše uvedené smlouvy postoupil žalobkyni a postoupení bylo oznámeno žalovanému. Dopisem ze dne 15. 2. 2023 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení do 28. 2. 2023, výzva byla dle poštovního archu podána k poštovní přepravě dne 16. 2. 2023. Dopisem ze dne 29. 5. 2023 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. Oznámení bylo dle podacího archu podáno k poštovní přepravě. 4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného též předložením dokladů ze strany žalovaného, ale jen pokud jde o příjmy. Neprověřoval však výdaje. Nebylo dále prokázáno, že by byla prověřována úvěruschopnost žalovaného v databázi dlužníků. Původní věřitel tak neprověřoval úvěruschopnost řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Původní věřitel jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18 a judikatury Nejvyššího soudu. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpal. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 10 000 Kč a žalovaný zaplatil 2 300 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 7 700 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. Na platnost postoupení pohledávek nemá vliv jiná právní kvalifikace postoupeného nároku soudem. Soud přiznal žalobkyni i nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. I když je smlouva neplatná, tak žalovaný byl vyzván k zaplacení dle výzvy podané k poštovní přepravě dne 16. 2. 2023 k vrácení celé dlužné částky do 28. 2. 2023. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl. 5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., když v řízení byl převážně úspěšný žalovaný. Soud při stanovení míry úspěchu a neúspěchu musí přihlížet i k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku požadovaného účastníkem„ do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. Žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.