11 C 40/2024-113 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhala po žalované zaplacení částky 17 203,72 Kč se zákonným úrokem z prodlení a smluvním úrokem. Svůj návrh odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 15. 5. 2018 uzavřena smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, . Na základě uzavřené smlouvy žalobkyně umožnila žalované čerpat peněžní prostředky do výše 40 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná nedodržovala smluvní podmínky, vyzývala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky a následně úvěr zesplatnila ke dni 25. 12. 2022. Dluh žalované vůči žalobkyni činí částku 20 305,09 Kč, z toho na jistině dluží částku 15 567,72 Kč, na poplatcích 1 636 Kč, na smluvních úrocích částku 1 818,07 Kč, na úrocích z prodlení částku 1 283,30 Kč. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na běžném účtu žalované, tedy na základě příjmu ve výši 15 676 Kč, výdajů, které vstupovaly do výpočtu platební kapacity ve výši 13 050,19 Kč, platební kapacita vypočtená systémem činila 2 625,81 Kč. Kapacita byla dostatečná pro splátku ve výši 763 Kč. Žalobkyně provedla kontrolu interních blacklistů, fraudlistů, delikvencí, kontrolu DB neplatných dokladů, insolvencí, exekucí apod. Dále bylo ověřeno, že klientův běžný účet nevykazuje nestandardní transakce, které indikují zvýšené riziko možnosti nedostát svým závazkům. Žalovaná uhradila celkem 46 693,31 Kč.2. Soud věc projednal bez přítomnosti žalobkyně a žalované. Žalobkyně se z jednání omluvila a nežádala odročení, žalovaná se k jednání nedostavila ani se neomluvila.3. Ze žádosti o poskytnutí úvěru, předsmluvních informací, smlouvy o úvěru č , Anonymizováno, ze dne 15. 5. 2018, záznamu o podpisu klienta, výpisu z účtu, obchodních podmínek, historie úvěru soud zjistil, že na základě žádosti žalované se žalobkyně jako věřitel zavázala poskytnout žalované jako klientovi úvěr do výše 40 000 Kč, sjednaná výše úrokové sazby činila 10,9 % ročně. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v 72měsíčních anuitních splátkách po 763 Kč vždy k 25. dni v měsíci. Žalovaná se dále zavázala hradit poplatky. Dle podmínek je žalobkyně oprávněna prohlásit všechny pohledávky z poskytnutého úvěru za splatné ke dni uvedenému v prohlášení v případě, že klient bude v prodlení se splacením jakékoli částky vůči žalobkyni. Podle výpisu z účtu vedeného u žalobkyně na jméno žalované č. , č. účtu, byl celý úvěr čerpán dne 15. 5. 2018 a nebyl řádně splácen. Žalobkyně předložila výzvy, podle kterých byla žalovaná upozorněna na dlužné splátky. Dopisem ze dne 27. 12. 2022 prohlásila žalobkyně celý úvěr za splatný ke dni 25. 12. 2022. Dopisem ze dne 4. 10. 2023 podaným dle podacího listu téhož dne k poštovní přepravě byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupkyní žalobkyně s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Z informací předložených žalobkyní k prověřování úvěruschopnosti (zejména z informace CBCB) a z vnitřního informačního systému soudu ve věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. , spisová značka, soud zjistil, že žalobkyně před smlouvou o úvěru v této věci měla dva existující splátkové kontrakty, kdy dne 1.2.2018 žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 120 000 Kč se závazkem žalované hradit úvěr včetně úroku ve splátkách po 1 872 Kč měsíčně, nesplacená částka činila 153 504 Kč a dále spotřebitelský úvěr s nesplacenou jistinou ve výši 28 845 Kč a výší splátky 3 205 Kč. Celková výše splátek před poskytnutím žalovaného úvěru činila 5 077 Kč. Dle interního formuláře žalobkyně byl úvěr poskytnut bez nutnosti doložení příjmu. Výše příjmu žalované, ze které vycházela žalobkyně při poskytnutí úvěru, odpovídá přehledu příjmů žalované, které byly poukázány na její účet před poskytnutím úvěru.4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny s ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně prověřovala před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalované. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje povinné. Žalobkyně vycházela z předpokládaných výdajů ve výši 13 050,19 Kč měsíčně, které však musely zahrnovat i splátky z předchozích úvěrů v celkové výši 5 077 Kč. Faktické výdaje žalované nezjišťovala a nezohlednila. I s nově poskytnutým úvěrem splátky činily měsíčně celkem 5 840 Kč, normativní náklady na bydlení určené pro rok 2018 na základě zákona o státní sociální podpoře činily pro jednu osobu 7 870 Kč, žalované tak na další výdaje zůstávala částka 1 966 Kč. Ze smluv o úvěru pak vyplývají i další závazky žalované kromě pravidelných splátek (např. poplatky apod.). Žalobkyně dostatečně nezohlednila předchozí poskytnuté úvěry. Je zřejmé, že poskytnuté úvěry přestaly být spláceny a musely být žalovány. Žalobkyně, která se k jednání nedostavila, pak nemohla být poučena podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. o nutnosti označit důkazy k tomu, zda žalobkyně zkoumala též faktické výdaje žalované. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Údaje o životním minimu musí poskytovatel úvěru porovnat s od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalované ve smlouvě uvedená finanční hotovost byla poskytnuta. Převzala-li žalovaná finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 40 000 Kč a zaplatila celkem částku 46 693,31 Kč, se žalovaná na úkor žalobkyně neobohatila. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr. Soud proto žalobu zamítl.5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého byla v řízení zcela úspěšná žalovaná, které náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá