10 C 238/2020-25 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Žalobce se ve své žalobě domáhal vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit mu částku 13 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 25.05.2018 do zaplacení a náklady řízení s tím, že spolu uzavřeli dne 30.03.2017 smlouvu o úvěru, kde žalovanému byla zapůjčena částka 10 000 Kč a on se zavázal zaplatit k tomu ještě kapitalizovaný úrok ve výši 7 700 Kč, tedy se zavázal celkovou částku 17 700 Kč zaplatit týdně po 295 Kč a to tak, že první splátka měla být uhrazena do 7. dne od podpisu smlouvy, vždy do 7. dne od předchozí splátky. Žalovaný však splácel nepravidelně a uhradil pouze částku 4 400 Kč. Pokud by žalovaný řádně splácel částku v předepsaných týdenních splátkách, nastala by splatnost ke dni 20.07.2017 a datum prodlení ke dni 25.05.2018. Žalobce však v žalobě požaduje zákonný úrok z prodlení pouze za dobu předepsané splatnosti smlouvy, tedy počátek 24.05.2018. 2. Soud pod [číslo jednací] dne 04.05.2020 vydal platební rozkaz. Tento se však nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, a proto byl usnesením zrušen a ve věci bylo nařízeno jednání. K jednání se zástupce žalobce dostavil, žalovaný bez omluvy se nedostavil, ačkoliv měl řádně vykázáno doručení, a proto soud jednal podle § 101, odstavec 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného. 3. Soud ve věci provedl řadu listinných důkazů. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobcem a žalovaným bylo zjištěno, že tato byla uzavřena a podepsána 30.03.2017 na půjčenou částku 10 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti při podpisu smlouvy, když měl ještě zaplatit částku 3 500 Kč jako úrok, poplatek za zpracování a doručení úvěru 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 200 Kč, celkem tedy 17 700 Kč v 60 týdenních splátkách á 295 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 66% p.a. Součástí bylo i prohlášení žalovaného, že nebylo zahájeno vůči němu insolvenční řízení či exekuce a že posoudil podle poučení žalobce, zda smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. 5. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsané žalovaným dne 27.03.2017 byly zjištěny prakticky stejné skutečnosti jako ze smlouvy, když zde pouze bylo ještě uvedeno, že RPSN činí 195,34% 6. Z evidenční karty žalovaného bylo zjištěno, že je dělníkem s čistým měsíčním příjmem 21 600 Kč, odhadované běžné měsíční výdaje má 11 700 Kč, za nájem dá 5 000 Kč, energie 500 Kč a za telefon 200 Kč. Jiné výdaje domácnosti jsou pak 6 000 Kč. Bylo zde odškrtnuto, že byl i předložen občanský průkaz, pracovní smlouva, nájemní smlouva a 3 výplatní pásky. 7. Z přehledu dluhu bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil celkem 4 400 Kč. 8. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že dne 30.03.2017 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které byla žalovanému zapůjčena částka 10 000 Kč a on se zavázal zaplatit celkem částku 17 700 Kč, když 7 700 Kč byl prakticky souhrnný poplatek. Toto měl zaplatit v 60ti týdenních splátkách á 295 Kč. Na svůj dluh uhradil pouze částku 4 400 Kč. <i>9. Podle § 2395 a následujících občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb. účinného od 01.01.2014 (dále jen OZ) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>10. Podle § 2399, odstavec 1 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádání.</i> 11. Zatímco žalobce svůj závazek ze smlouvy o úvěru splnil a žalovanému postupně poskytl 10 000 Kč, žalovaný však své povinnosti řádně nesplnil, když na tento poskytnutý úvěr vrátil pouze částku 4 400 Kč. <i>12. Podle § 2, odstavec 3 OZ výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.</i> <i>13. Podle § 547 OZ právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.</i> <i>14. Podle § 9, odstavec 1 zákona číslo 145/2010 o spotřebitelskému úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informacích získaných i od spotřebitele a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>15. Podle § 2991, odstavec 1 OZ, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> 16. Dále se soud z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23.04.2008 a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18.12.2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další a jeho transpozicí ve výši uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. 17. Vzhledem k tomu, z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce pouze zjišťoval a měl doložen příjem žalovaného, avšak řádně nezkoumal jeho výdaje a celkové sociální postavení, soud dospěl k závěru, že uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 547 OZ, a to jak pro rozpor se zákonem, tak i s dobrými mravy. Soud má za prokázané, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 10 000 Kč a zaplatil na něj částku 4 400 Kč. Je tedy zřejmé, že žalobci dluží částku 5 600 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Soud tedy žalovanému uložil tuto částku žalobci zaplatit, a to včetně úroku z prodlení, a to od 25.05.2018, kdy se žalovaný ocitl v prodlení. Co do částky 7 700 Kč s příslušenstvím však byl soud nucen žalobu zamítnout. 18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnost účastníků byla přibližně stejná.