20 C 305/2020-25 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Žalobkyně se na žalované svou žalobou domáhala zaplacení částky 3.068,00 Kč s příslušenstvím, kterou jí žalovaná dluží za odběr elektřiny v odběrném místě žalované, na adrese [adresa žalované], dodané žalované na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne 28.3.2014 uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] [IČO], sídlem [adresa], a žalovanou. Předchůdkyně žalobkyně vyúčtovala žalované odebranou elektřinu za období od 13.12.2016 do 10.10.2017, fakturou [číslo], která byla splatná 26.10.2017 částkou 6.097,00 Kč poníženou o zaplacené platby ve výši 3.029,00 Kč, tj. nedoplatkem ve výši 3.068,00 Kč. Dále předchůdkyně žalobkyně vyúčtovala žalované v souladu s obchodními podmínkami částku 3x 95,00 Kč představující poplatek za zaslání upomínek. Předchůdkyni tak vznikla za žalovanou pohledávka ve výši 3.353,00 Kč, kterou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13.10.2017 převedla na žalobkyni. Žalovaná ani přes předžalobní upomínku žalobkyni ničeho neuhradila. 2. Soud ve věci vydal dne 23.6.2020 elektronický platební rozkaz, který se však žalované nepodařilo doručit, a proto jej soud dne 7.9.2020 zrušil. 3. Soud se dotázal účastníků, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání a poučil oba účastníky, že pokud se ve stanovené lhůtě k tomuto dotazu soudu písemně nevyjádří, bude soud dle § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládat, že proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání nemají námitky. Oběma účastníkům byla tato výzva řádně doručena. Ve stanovené lhůtě žádný z účastníků soudu nesdělil, že s tímto postupem nesouhlasí, žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud proto rozhodl věc bez nařízení jednání. 4. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V daném případě soud provedl listinné důkazy předložené žalobcem, a to smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne 28.3.2014, upomínka ze dne 12.7.2017, ze dne 28.8.2017, ze dne 23.5.2018, ze dne 5.1.2018, faktura ze dne 12.7.2017, předžalobní upomínka ze dne 28.5.2020, podací arch ze dne 28.5.2020, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 13.10.2017 včetně dodatku a příloh, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28.5.2020, obchodní podmínky a ceník služeb předchůdkyně žalobkyně. Z těchto všech důkazů bylo jednoznačně zjištěno, že veškeré skutečnosti v žalobě tvrzené ohledně dodávky elektřiny a výše dlužné částky za dodávku elektřiny a má soud za prokázané. Po právní stránce pak soud vycházel z § 50 a § 72 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon a § 2079 a násl. občanského zákoníku, úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku. 5. Soud proto žalobě v rozsahu požadované částky za dodanou energii vyhověl. 6. Ze smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny, resp. plynu vyplývá, že žalovaná uzavřela smlouvu jako nepodnikatel – tedy v postavení spotřebitele. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu a zejména nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I.ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, v němž Ústavní soud ČR uvedl, že„ …Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vtahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku). V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velkosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci obchodních podmínek a sazebníku. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. 7. Z uvedeného plyne závěr, který dle názoru soudu dopadá na projednávanou věc, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající sankci zásadně nemohlo být součástí všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis a jíž za smlouvu považuje), v daném případě smlouvě o sdružených službách dodávky elektřiny. Soud tedy má za to, že ve spotřebitelských vztazích je nezbytné, aby spotřebitel byl upozorněn na ta ujednání, která mají zásadní význam z hlediska jeho práv a povinností a zároveň nejsou pouze technického či vysvětlujícího charakteru. Mezi taková ujednání nepochybně patří též ujednání o sankci, neboť není pouhým upřesněním (technické nebo vysvětlující povahy) sjednané povinnosti, ale zakládá pro spotřebitele jinou situaci, než kterou by mohl očekávat. Je-li tedy ujednání o sankci uvedeno pouze v obchodních podmínkách a ceníku služeb, nikoli ve smlouvě samotné, je takové ujednání dle soudu neplatné (§ 55 odst. 2 a § 56 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. a § 1813 až 1815 občanského zákoníku). 8. V této souvislosti soud dodává, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srovnej Cpjn 200/2013, R 102/2013 civ.) ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě smluvní pokutu hradit by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel tuto povinnost spotřebitele do adhezní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních povinností výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné podle § 6 OZ. 9. S ohledem na shora uvedené, soudu nezbylo než žalobu v rozsahu 285,00 Kč, představující smluvní pokutu – poplatek 3x 95,00 Kč za odeslání upomínky, s požadovaným úrokem z prodlení, zamítnout. 10. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není soud vázán návrhem (§151odst. 1 o.s.ř.) a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, je kogentně upravena v ustanoveních § 142 až 151 o.s.ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2000, sp.zn. 3 Cmo 243/99, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 3/2001 na str. 78 nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26.5.2010, sp.zn. II. ÚS 1103/10, dostupné na internetových stránkách http:// nalus.usoud.cz). Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. 11. Jelikož žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, přiznal jí soud vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400,00 Kč, z nákladů právního zastoupení za 3 úkony právní služby á 200,00 Kč dle § 14b vyhl. 177/1996 Sb., 3x režijní paušál á 100,00 Kč dle § 14b vyhl. 177/1996 Sb., (za přípravu a převzetí, za podání žaloby, výzvu k plnění), a dále 21% DPH dle § 137 odst. 3 občanského soudního řádu ve výši 189,00 Kč, celkem je tedy žalovaná povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů částku 1.489,00 Kč. 12. Řízení bylo, jak soud vyhodnotil v souladu s právním názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem prezentovaném v rozhodnutí č.j. 17Co 666/2015-143, zahájeno na ustáleném vzoru uplatněném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a peněžité plnění nepřevyšuje částku 50.000,00 Kč, a to z titulu neuhrazení dodávky elektřiny dle smlouvy o sdružených službách dodávky elek