8 C 140/2020-36 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Žalobce se ve své žalobě domáhal vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by mu byla přiznána částka 14 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50% ročně z částky 14 700 Kč od 27. 1. 2018 do zaplacení s tím, že žalovaná uzavřela dne 2. 12. 2016 s žalobcem smlouvu o úvěru (Smlouva), podle které měla splácet týdně 295 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy vždy do sedmého dne od předchozí splátky. V případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec, se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Podle platební historie žalovaná splácela nepravidelně, takže žalobce dosud uhrazenou částku žalovanou ve výši 3 000 Kč, vydělil týdenní splátkou 295 Kč a vypočetl tak, kdy se žalovaná skutečně dostala do prodlení, pokud by splácela tuto částku v předepsaných týdenních splátkách. Splatnost pohledávky žalobce tak nastala ke dni 17. 2. 2017 a datum prodlení ke dni 27. 1. 2018. Žalobce ve své žalobě požaduje zákonný úrok z prodlení pouze od 26. 1. 2018. Na základě výzvy soudu žalobce doplnil tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované a to tak, že sdělil, že zkoumal ve všech dostupných databázích informace o žalované a jejich osobních a majetkových poměrech (např. kontrola v databázích neplatných dokladů, insolvenční rejstřík, kontrola dokladů předložených žalovanou). 2. Žalobce se z jednání omluvil. 3. Žalovaná se k jednání nedostavila, ve věci se nevyjádřila. 4. Z provedených důkazů bylo zjištěno, a to z listiny označené jako smlouva o úvěru, že žalovaná a žalobce sjednali smlouvu o úvěru ve výši 10 000 Kč, a to dne 2. 12. 2016, přičemž tuto částku a kapitalizovaný úrok ve výši 7 700 Kč se žalovaná zavázala hradit v týdenních splátkách po 295 Kč. Z listin označené jako evidenční karta bylo zjištěno, že žalobce zkoumal úvěruschopnost žalované, z evidenční karty vyplývá ze dne 1. 12. 2016, žalovaná podle zjištění žalobce měla čistý měsíční příjem 17 478 Kč, přičemž ve formuláři je uvedeno, že žalovaná má měsíční výdaje výši 8 296 Kč (nájem a inkaso 4 250 Kč, telefon 200 Kč, jiné výdaje 3 000 Kč, splátka úvěru 846 Kč měsíčně). Z historie plateb vyplývá, že žalovaná uhradila na splátce pouze 3 000 Kč. Z výzvy k plnění bylo zjištěno, že žalobce žalovanou vyzval k úhradě dluhu. 5. Po skutkové stránce soud zjistil, že žalovaná uzavřela dne 2. 12. 2016 s žalobcem smlouvu, jejímž předmětem bylo přenechání částky 10 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala celkem vrátit právnímu předchůdci žalobce částku 17 700 Kč ve splátkách po 295 Kč týdně. Žalovaná uhradila žalobci pouze 3 000 Kč. Žalobce s žalovanou vyplnil formulář ohledně majetkových poměrů žalované, přičemž z něj vyplývá, že žalovaná má měsíční příjem 17 478 Kč a výdaje 8 296 Kč. 6. Soud posuzoval daný spor po právní stránce s ohledem na okamžik uzavření úvěrové smlouvy a postavení žalovaného jako spotřebitele zejména podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), účinný od 1. 12. 2016. <i>7. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>8. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>9. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pak upravuje důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele:</i> <i>10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 11. Problematikou posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, tak i Ústavní soud Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Nejvyšší soud zaujal v této věci stanovisko, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), jsou tyto závěry aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb., a to s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora vztahující se zejména k článkům č. 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 (k tomu blíže Rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. října 2018, v řízení OPR-Finance s.r.o. proti GK.). Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují při porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele k aplikaci § 580 odst. l zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 588 téhož zákona (absolutní neplatnost právního jednání). <i>12. Podle § 580 odst. 1 o. z., je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>13. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>14. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>15. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 16. Soud po provedení důkazů dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že řádně ověřoval úvěruschopnost žalované. Kromě vyplněné karty klienta žalobce nepřeložil žádné důkazy, z nichž vyplývá, že žalobce zkoumal úvěruschopnost žalované. Soud z předložených důkazů nemůže zjistit, zda se žalobce spokojil při zjišťování údajů o majetku žalované pouze z informací od žalované či si tyto informace žalobce řádně ověřil jak tvrdí. Žalobce nepředložil např. výpis z účtu žalované, či výplatní pásky žalované či jiný dokument, ze kterého by bylo patrno, že si žalobce ověřil informace o majetku žalované, jak tvrdí. To že žalobce prověřoval žalovanou přes insolvenční rejstřík, či jiné veřejně dostupné databáze dle názoru soudu nestačí. 17. Jelikož se žalobce s jednání omluvil, nemohl jej soud poučit ve smys