19 C 406/2018-310 — Okresní soud v Litoměřicích

1. V záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále již jen soud prvního stupně) určil, že žalobce je vlastníkem pozemků specifikovaných ve výrocích I., II. a III., nacházejících se v katastrálním území Lovosice, přičemž pozemky uvedené ve výroku II., vymezil oddělovacím geometrickým plánem vypracovaným vyhotovitelem Geodetické služby Ing. [jméno] [příjmení] ze dne [datum], [číslo] číslo plánu 2 [číslo] 2018, který učinil nedílnou součástí rozsudku (výrok I. - III.), žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice Okresnímu soudu v Litoměřicích na nákladech státu částku 3 828 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a ve stejně lhůtě povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 51 674,18 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok V.). 2. Soud prvního stupně se při posuzování věci nejprve zabýval otázkou, zda má žalobce na určení vlastnického práva k nemovitým věcem aktivní legitimaci dle § 80 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále již jen o. s. ř.) a dospěl k závěru, že aktivní legitimace žalobce na určení vlastnictví k nemovitým věcem je dána, neboť na jejím určení má tzv. naléhavý právní zájem. Po právní stránce věc posoudil podle zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a to ve stavu účinném ke dni vzniku žalobce, tedy ke dni [datum] (dále již jen zákon o velké privatizaci). Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce vznikl dnem [datum] zápisem do obchodního rejstříku, zápis byl učiněn na základě zakladatelské listiny učiněné ve formě notářského zápisu ze dne [datum]. Fondem národního majetku ČR, jakožto zakladatelem žalobce, byla do žalobce vložena část majetku státního podniku [anonymizována dvě slova] správa v [obec]. Vkládaná část majetku byla blíže specifikována v aktualizovaném Privatizačním projektu [číslo] ze dne [datum] (dále již jen PP). Takto byly vloženy i pozemky uvedené v příloze [číslo], část 7 [obec]. Pozemky uvedené v této příloze a specifikované dle tehdejší evidence nemovitostí (dále již jen EN) na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] byly ztotožněny znalcem z oboru geodézie Ing. [příjmení], který v příloze [číslo] znaleckého posudku vyhotovil tabulkové srovnání nemovitostí dle výpisu [list vlastnictví] a z roku 1991 s platným stavem dle katastru nemovitostí a v příloze [číslo] vyhotovil srovnání v grafické podobě. Na základě těchto výsledků pak geodetka Ing. [příjmení] specifikovala konkrétní parcely údaji dle katastru nemovitostí a vyhotovila geometrický plán. K námitkám žalovaných, že pozemky v PP, příloze [číslo], část 7 [obec], nejsou specifikovány dostatečně určitě, aby je bylo možno ztotožnit s pozemky dle současného katastru nemovitostí (dále již jen KN), neboť u každé z parcel evidovaných dle tehdejší EN v uvedené příloze PP, je uváděno vždy slovo„ část“, aniž by bylo přesně uvedeno, o jakou„ část“ se jedná, soud prvního stupně vyslechl znalce [příjmení] [příjmení] a Ing. [příjmení], kteří srozumitelně popsali, jakým způsobem byly nemovité věci ztotožněny, že pracovali s historickými mapami, tyto byly srovnávány a jejich průnět sloužil jako výchozí materiál pro další mapování. Uvedli, že dle tehdejší EN bylo poměrně běžné, pokud bylo u jednotlivých parcel uváděno slovo„ část“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že parcely označené v příloze [číslo], část 7 [obec], byly označeny dostatečně určitě na to, aby mohly být ztotožněny dle KN. S ohledem na § 19 odst. 3 zákona o velké privatizaci ve znění účinném ke dni [datum] soud prvního stupně uzavřel, že pozemky specifikované v příloze [číslo], část 7 [obec], byly do žalobce řádně vloženy a tomuto tak k uvedeným pozemkům vzniklo vlastnické právo ze zákona. O vůli státu převést na žalobce veškeré pozemky-přístaviště v [obec], které tehdy vlastnil státní podnik [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], svědčí to, že shodným způsobem byly do žalobce v rámci procesu tzv. velké privatizace vloženy pozemky dalších přístavů, které jsou uvedeny v příloze [číslo] PP ([obec] [část obce], [obec] [část obce], [obec], [obec], [obec] a další). Při posuzování této otázky vzal do úvahy i přílohu [číslo] PP, ve které je uveden taxativní výčet majetku, který na žalobce v rámci tzv. velké privatizace nebyl převeden, přičemž žádné nemovité věci, resp. sporné pozemky zde uvedeny nejsou, což rovněž potvrzuje závěr, že sporné pozemky na žalobce převedeny byly. Důvodnou neshledal ani námitku 1) žalovaného o nedostatečné určitosti notářského zápisu o založení žalobce ve vztahu k vkládaným pozemkům, a to proto, že v notářském zápise je v části„ za třetí“ uvedeno, že„ základní jmění žalobce je představováno cenou hmotného a dalšího majetku státní organizace Státní plavební správa v [obec], který na zakladatele přešel v souvislosti s privatizačním projektem. Jmenovitý seznam tohoto majetku je přílohou [číslo] notářského zápisu.“. Je zjevné, že s ohledem na značný rozsah majetku vkládaného v rámci privatizace do nově založených společností, byl činěn odkaz na privatizační projekt, kde byl majetek blíže specifikován. Soud prvního stupně uzavřel, že vkládaný majetek byl vymezen dostatečně určitě, v souladu s tehdejší praxí. Následně se zabýval námitkou vydržení vznesenou žalovanými. Žalovaní tvrdili, že po celou dobu (od [datum], popř. od doby, kdy došlo ke vzniku žalovaných, do doby podání žaloby) s předmětnými pozemky hospodařili v dobré víře o tom, že jsou jejich vlastníky. Po celou tuto vydržecí dobu, kdy vlastnické právo bylo zapsáno v KN, žalobce uvedený stav akceptoval a vlastnické právo žalovaných, resp. státu nijak nerozporoval. Při posuzování dobré víry žalovaných vzal do úvahy, že 1) žalovaný byl zřízen Ministerstvem dopravy a spojů ČR, jako státní rozpočtová organizace, tedy organizační složka státu, k 1. dubnu 1998, nemá tak vlastní právní osobnost a pouze jedná jménem státu (§ 3 odst. 2, § 6 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích). 2) žalovaný vznikl ze subjektu [právnická osoba] k 1. lednu 2001 na základě zákona č. 305/2000 Sb., o povodích. Hlavním úkolem tohoto státního podniku je (mimo jiné) provoz a údržba vodních děl ve vlastnictví státu, s nimiž má právo hospodařit. Právním předchůdcem Povodí Labe s. p. byla [právnická osoba] Labe, avšak jediným akcionářem této společnosti bylo Ministerstvo zemědělství ČR, tedy organizační složka státu. Podle § 2 odst. 1 věta první, zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, podnik je státní organizací a právnickou osobou, jejímž prostřednictvím vykonává stát svá vlastnická práva. Podle odst. 2 cit. zákona, podnik má právo hospodařit s majetkem státu a nemá vlastní majetek. Oba žalovaní pouze realizují vlastnickou a hospodářskou politiku státu a vlastní majetek nemají, z tohoto důvodu dobrou víru žalovaných neposuzoval ve vztahu ke každému ze žalovaných zvlášť, ale vůči státu jako celku, který prostřednictvím žalovaných realizuje svá vlastnická oprávnění. I v rámci procesu privatizace vystupoval vůči žalobci stát jako jediná právnická osoba. Je rovněž notorietou, že za účelem efektivního hospodaření státu, tento zakládá různé organizační složky a státní podniky, které se v průběhu času různě transformují (z organizačních složek na státní podniky apod.) a tyto organizační struktury státu si mezi sebou převádějí movitý i nemovitý majetek. I z tohoto důvodu nelze dobrou víru u vydržení posuzovat ve vztahu ke každému žalovanému zvlášť, ale pouze vůči státu, resp. České republice, jako celku. Námitku vydržení posuzoval dle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (zákon účinný v době vzniku žalobce) a dospěl k závěru, že za situace, kdy stát v rámci velké privatizace vložil do žalobce majetek ze státní organizace Státní plavební správa [obec], celý proces privatizace administroval, nemůže se následně odvolávat na to, že sporné pozemky vydržel proto, že byl v dobré víře o tom, že mu jako vlastníkovi patří. O neexistenci dobré víry dále svědčí i další v řízení provedené důkazy, a to listina označená jako inventarizace žalobce z [datum] a následný dopis Státní plavební správě [obec] z [datum]. S ohledem na nedostatek objektivní dobré víry na straně státu tak k vydržení sporných pozemků z jeho strany nedošlo. Skutečnost, že stát (resp. Státní fond dopravní infrastruktury) na sporných pozemcích realizoval modernizaci přístavu investiční akcí ISPROFIN 3275 2010 z investičního programu„ [číslo] Podpora rozvoje vodních cest“, kdy podmínkou této investice byl majetek vlastněný státem, svědčí pouze o tom, že stát byl v dobré víře subjektivně (sám neměl pochyby, že mu sporné pozemky patří), avšak objektivně v dobré víře o svém vlastnictví sporných pozemků být nemohl. Otázka existence dobré víry se však posuzuje z hlediska objektivního (nikoliv subjektivního), tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na každém požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo náleží. Za nepřiléhavý pak shledal argument l) žalovaného, že n