7 C 295/2023-28 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 153 b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Žalobkyně se domáhá na žalovaném vyklizení bytové jednotky, charakterizované ve výroku I. tohoto rozsudku, s tím, že je výlučným vlastníkem dotčené bytové jednotky, a dlouhodobě a opakovaně vyzývala žalovaného k řešení situace, kdy bez právního důvodu shora specifikovanou bytovou jednotku žalovaný užívá, nikdy však k vyklizení bytové jednotky či jiném u smírnému řešení nedošlo, naopak pokračuje neoprávněné užívání nemovitosti. Žalovaný výlučně užívá shora uvedenou bytovou jednotku bez jakéhokoliv právního titulu, bez sjednané nájemní smlouvy, přičemž dokonce došlo k výměně zámků tak, aby žalobkyni zamezil v jakékoliv realizaci vlastnického práva. Žalovaný nedisponuje žádným právním titulem k užívání bytové jednotky, přičemž rovněž za užívání bytové jednotky ničeho nehradí. Proti osobě žalovaného je však vedena řada exekučních řízení, na které není ničeho hrazeno, přičemž tato řízení byla zahájena již před celou řadou let, kupř. 2009, 2011, a nadále trvají. Žalovaný je tak zjevně nesolventní, ničeho nehradí, přesto zjevně nedůvodně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně s tím, že v případě domáhání se bezdůvodného obohacení po žalovaném za užívání bytové jednotky má žalobkyně mizivou, ne-li žádnou, šanci na vymožení jakéhokoliv plnění. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 29. 11. 2023. Žalovanému bylo dne 23. 10. 2023, a to ve smyslu § 49 odst. 4 o.s.ř. desátým dnem od uložení písemnosti v provozovně provozovatele poštovních služeb, do vlastních rukou doručeno předvolání k tomuto jednání, jehož součástí bylo poučení o skutečnosti, že pokud se žalovaný k jednání bez důvodné a řádné omluvy nedostaví a navrhne-li to na jednání strana žalující, bude soud pokládat tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může o žalobě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. 4. Žalovaný se k uvedenému jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto vyšel z tvrzení uvedených v žalobě jako z tvrzení nesporných a na jejich základě rozhodl v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153b odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro zmeškání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro zmeškání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. např. § 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6). Konečně rozsudek pro zmeškání nelze vydat dle § 153b odst. 3 o. s. ř. tam, kde by takovým rozsudkem došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, jinými slovy, kde by se jednalo o tzv. konstitutivní rozhodnutí. 5. V posuzované věci se jedná o spor o vyklizení bytu. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. Nejedná se o konstitutivní rozhodnutí, ale soud právně závazným způsobem deklaruje povinnosti žalovaného, jež mu vnikly z uvedeného titulu. 6. Ustálená soudní praxe dovodila (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, z 1. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, z 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, a z 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005), že o návrhu na vyklizení bytu lze rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť se jedná o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již podle jeho povahy a tím i podle příslušného hmotněprávního předpisu dána plně do dispozice účastníků těchto vztahů; jinými slovy hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Vzhledem k dikci ustanovení § 153a odst. 3 a § 153b odst. 3 o. s. ř. není žádného rozumného důvodu, proč uvedený závěr nevztáhnout i na rozsudek pro zmeškání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1391/2006). Ve věci vyklizení bytu (§ 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013) nejde ani o vznik, změnu či zánik hmotněprávního vztahu, ale pouze o deklaraci stavu, kdy je byt užíván bez právního důvodu; rozsudek v takovéto věci vydaný nemá tedy povahu konstitutivní (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 5107/2007). 7. Žalovaný se k jednání, které bylo prvním jednáním ve věci, bez omluvy nedostavil, žalobkyně, jejíž právní zástupce se k jednání dostavil, navrhla prostřednictvím svého zástupce vydání rozsudku pro zmeškání. Na základě tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech sporu je možné rozhodnout v neprospěch žalovaného, neboť právní posouzení těchto skutkových okolností odůvodňuje závěr, že žaloba je opodstatněná a rozsudek pro zmeškání je přípustný. 8. Protože byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, soud vynesl podle § 153b odst.1 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání. Rozsudkem pro zmeškání soud žalobě zcela vyhověl, když vzal tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná. Z důvodu vydání rozsudku pro zmeškání a v souladu s § 157 odst. 3 o. s. ř., soud v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl pouze předmět řízení a stručně vyložil důvody vydání rozsudku pro uznání. V souladu s judikaturou NS ČR rozsudek neobsahuje ani právní posouzení (viz např. usnesení sp. zn. 26 Cdo 5214/2008 ze dne 10. listopadu 2009). 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 000 Kč, jedná se o zaplacený soudní poplatek. 10. Lhůta k plnění je stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., podle kterého uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku, když soud neshledal důvod pro stanovení delší lhůty splatnosti či plnění ve splátkách.